(...) Nejnověji Klíma čtenářům nabízí paměti. Dvousvazkové dílo Moje šílené století zahrnuje léta od narození v roce 1931 až po dnešek, je rozděleno do dvaceti šesti kapitol, do nichž zasadil autor své úvahy nad životem (např. O elitách, Umění v nesvobodě, Zneužité mládí apod.), včetně úryvků z vlastních deníků. Moje šílené století tak dává možnost nahlédnout zblízka do jeho života plného napětí i do jeho názorového světa. (...) Mnozí lidé si nedokážou vysvětlit, jak po nacistické zkušenosti bylo možné "naletět" svodu komunismu, který dovedl svůj útlak protřele zastřít krásnými a vznešenými frázemi. Klíma za své v podstatě chvilkové "zakopnutí" o klamavý ideologický kámen platil až neúměrně: byl mocí šikanován, policejně vyslýchán, zastrašován a umlčován. Fakta o těchto událostech jeho života čtenářem otřesou. Připadá nám dnes až neuvěřitelné, v jak krutě stupidním teroru jsme po celá léta žili.

(...) Klíma rozhodně nenapsal svou ani generační obhajobu, daleko více se zdá, že sebemrskačsky analyzuje vlastní myšlenkové selhání a je k sobě možná až příliš tvrdý. To je ovšem ojedinělý počin v době, kdy se řada píšících pamětníků skrze psaní snaží obhájit neobhajitelné a jejichž paměť připomíná děravý cedník. Navíc je patrné, že Klíma nebyl dogmatický komunista ani zpočátku 60. let, což nakonec platí i o jeho vnímání této doby. (...) Mnohem podnětnější je Klímův cit pro jazyk, který se odráží jak v psaní, tak čtení a analýze propagandistického jazyka obecně. Tento cit jej neopustil nikdy a funguje dobře při odhalování falše jazyka komunistů, jakož i později, když se spisovatel v době porevoluční za - obíral ve svých fejetonech (Kruh nepřátel českého jazyka) przněním mateřštiny novináři současnými. Snaha o jazykovou čistotu platí i pro oba svazky pamětí, kde by čtenář marně hledal výrazné autorské i redakční chyby - až na několik chybějících písmen. Autor oba díly prokládá citacemi z dobového tisku, svých deníků a tehdejších děl, což čtení dodává zvláštní kolážovité kouzlo.

(...) Ivan Klíma má o čem vyprávět: narodil se do pražské židovské rodiny pár let před válkou, s rodiči a mladším bratrem (spíše náhodou) přežil pobyt v koncentračním táboře v Terezíně, kam byl deportován v roce 1941. Po válce vystudoval vysokou školu nedlouho po nejbrutálnějších čistkách na univerzitách a vstoupil do Komunistické strany Československa ve chvíli, kdy byl jeho otec obžalován z "ohrožení jednotného hospodářského plánu", za který mu hrozil až tříletý trest. Budoucí úspěšný spisovatel chronologicky popisuje své první literární i pozdní sexuální zkušenosti, práci příležitostného recenzenta i redaktora časopisu Květy nebo nakladatelství Československý spisovatel. (...) První díl pamětí Moje šílené století, které končí před událostmi revolučního roku 1968, patří svým tématem k významným knihám, které u nás zásadním způsobem tematizují zkušenost komunismu a události dvacátého století.

(...) K sepsání vzpomínek spisovatele a dramatika Ivana Klímu (* 1931) vyprovokovala výzva mladého redaktora českého vysílání BBC, který ho jednou požádal, aby se pokusil posluchačům vysvětlit, jak se mohl v mládí stát komunistou. Výsledkem je obsáhlá kniha Moje šílené století, jejíž titul je ovšem zavádějící: vzpomínky končí sjezdem spisovatelů v roce 1967. Autor nechce psát "obvyklé paměti", protože má prý od dětství "mizernou paměť". Své vzpomínky proto doplňuje obecnějšími úvahami o souvisejících tématech, jako např. utopie, strana, zrada vzdělanců či propaganda. (...) Klíma je nejsilnější v těch částech, kde střízlivě a do detailů popisuje dobová prostředí a situace, jako brigádu v pohraničí, život spisovatelů na Dobříši nebo audienci u prezidenta Novotného. Doufejme, že autor s podobnou věcností zachytí také rok 1968 a normalizaci, kterou prožil jako jeden ze zakázaných spisovatelů.