Podobné tituly

(...) Pamukovo sněhem zaváté márquezovské Macondo v českém kontextu trošku připomene třeba Charyň ze Stanice Tajga Petry Hůlové - jednak proto, že se v něm stejně jako v českém románu bije Východ a Západ, jednak je z něj podobně nemožné odejít živý. Kdyby Sníh napsal kdokoliv jiný, mohl román dopadnout jako chaotický angažovaný pamflet. Autorovy několikasetstránkové špalky ovšem mají tu výhodu, že v nich zůstává čas na lecjaké vysvětlení, zopakování a zdůraznění. Umírněný, ale ne rozvolněný postmodernismus si čtenář užije i bez zastávky pro pochopení a současná politika nakonec nebude zdaleka jediným rozměrem knihy. Vyhrocené náboženské spory slouží jako vstupní branka k rozviklanému nitru hrdiny. Pamuk znova více než o co jiného usiluje o hledání osobní i národní identity. A jde mu to náramně.

<p>(...) Hlavní hrdina, básník a příležitostný novinář Ka, přijíždí do provinčního městečka Kars v tureckých horách, aby zde napsal článek o neobjasněných sebevraždách mladých muslimek. Ve skutečnosti však doufá, že cesta změní celý jeho život. Trpí touhou po lásce, jež představuje pro všechny zúčastněné přítěž. Sám sebe zahlcuje sny, pod nimiž mizí podstata bytí stejně tak, jako se ztratily cesty pod závějemi. A všudypřítomný sníh padá a padá. Mění tvary, přetváří barvy na šeď, zaleptává oči i uši a postupně odřízne město od zbytku světa. Spolu s ním se k básníkovi snáší tíživá melancholie. Kaova fiktivní tvorba úzce souvisí s jeho prožitky. Každá ze zdánlivě nahodile vznikých básní zapadá do pečlivě vystavěné, symetrické sněhové vločky, která čtenáři umožní nahlédnout do Kaovy mysli a zároveň mu objasní překvapivý konec příběhu. Kniha rozhodně nepatří k odpočinkovému čtení na dovolenou. Tím lépe.</p>

Tři dny. Jen tolik času odměřil turecký prozaik Orhan Pamuk svému hrdinovi, básníku a novináři Ka, k pobytu v rodném Karsu. Ka (jemuž se jeho pravé jméno nelíbí, a proto se tvrdošíjně podepisuje jen těmito iniciálami) se sem vrací po letech strávených v emigraci a v ruchu a kvasu velkoměsta. Oficiálně přijíždí s reportážním zadáním, ale skrytě ho sem láká dávná láska a patrně i nostalgie po dávno ztraceném světě - světě, který znal z dětství a dospívání, i světě, který už sám nemohl poznat(...) Sníh, podobně jako další Pamukovy prózy, zejména historizující Jmenuji se Červená, je příkladem plnokrevného románu, z něhož přímo dýchá vypravěčské zaujetí, vášeň vyprávět příběhy. Díky takovým knihám zůstává čtení románů stále ještě radostí - i když na jejich konci, jak tomu je ve Sněhu, nezbývá nic jiného než stesk, smutek a pláč. Stesk po ztracené čistotě sněhu, smutek po tom, co bylo navždy zmařeno, pláč nad životy, které žijeme.

(...) Sníh je určitě nejpolitičtější z knih Orhana Pamuka (1952). (...) Díky Orhanu Pamukovi začaly stovky mladých tureckých spisovatelů pátrat v archivech po stopách osmanské historie, kterou Atatürkova revoluce vyhlásila za prohnilou a neplatnou. Pamuk doma změnil pohled na minulost. Pro nás je ale zajímavý hlavně jeho přínos světové literatuře, a ten je stejně podnětný jako kdysi objev magického realismu. Také Pamuk kráčí po hranici mezi snem a realitou, hlavně ve smyslu orientálních tradic. (...) Ale to hlavní mají oba společné: ukázali čtenářům, že velký román žije a literární hranice mezi Západem a Východem padla. A že každé popisování rozdílů mezi "tady" a "tam" rychle ztrácí smysl.

<p>(...) Sníh je mrazivě komplikovaný román vrstvený v dusivých obrazech a odkazech - hlavní hrdina se jmenuje Ka, děj se odehrává ve městě Kars a sníh se turecky řekne Kar. I poučený čtenář vzdá pátrání po skrytých významech, jen co spolu s hlavními hrdiny vstoupí do kavárny nazvané Nový život. Stejně se jmenuje Pamukova novela, kde skutečně nový život hrdinů započne, jeden život (ředitele místní školy) tam ve stejnou chvíli ovšem také skončí. Pamuk dokázal Sněhem českým čtenářům, že spisovatel s pověstí intelektuála může být přes svou komplikovanost čtivý a fascinující.</p>