Kratochvilův román je záměrnou aluzí na Dürrenmattovu novelu Slib s podtitulem „rekviem na kriminální román“. V Dürrenmattově novele slíbí detektiv matce zavražděného děvčátka, že dopadne vraha. U Kratochvila se architekt Kamil Modráček zaváže, že pomstí smrt své sestry.

Nový román Jiřího Kratochvila nese podtitul „rekviem za léta padesátá“, což by mohlo sugerovat další tryznu za oběti komunistické mašinérie. Slib se však místo toho zručně pohybuje na pomezí tragédie a grotesky.

(...) Kratochvilovy prózy jsou mnohdy výrazně politicky angažované, tentokrát autor popisuje nesentimentálně, tvrdě, přesto s lehkostí místy až mrazivou, léta bezprostředně poválečná. Období, v němž zanikl soukromý sektor, semlelo nejen "kulaky" a velkotovárníky, ale i malé soukromé detektivy či ambiciózní architekty - v našem případě Daniela Kočího a Kamila Modráčka. Motivy profesní posedlosti, předurčenosti či fatální vášně k určitému zaměstnání se objevily i v předchozích Kratochvilových dílech (výrazně například v Herci). (...) Kratochvil - jako obvykle - v úvodní expozici představí hlavní postavy, jejichž příběhy nám vyloží složitě, v celé jejich hloubce a plasticitě, avšak neustále nám přitom dává najevo, že je co smlčovat a že sám, coby autor, svírá v rukou nitky osudů. Postupně - a velmi plynule, takřka nenápadně - se však jeho vyprávění začíná komplikovat a vychylovat z reality.

(...) Kratochvilova nová kniha nesochá křečovitý pomník obětem komunistické zvůle. Neuzavírá místo pro komiku a absurditu, skrze niž se uhrančivá zrůdnost stalinské utopie vyjevuje přirozeně. Metaforickou strukturou poodhaluje cosi univerzálního v lidské povaze - neodolatelnost pomsty, sklon podléhat utopiím, podmanivý pocit třímání " volantu dějin", ale i opojnou iluzi kontroly nad vlastním příběhem. Jakkoli Kratochvil podvratnou sílu vyprávění autoritativně ovládá, Slib v žádném případě není schematickým žalozpěvem. Spíše souzní s výrokem Slavoje Žižeka na adresu re-prezentací velkých traumat lidských dějin: " Smích je jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s nepochopitelným."

(...) Svět Kratochvilova románu se řídí vlastními pravidly. Neustálými narážkami upozorňuje čtenáře na to, že autor je tady pánem. Podřizuje zákonitosti reálného světa řádu imaginace, letmo zmíněná přirovnání se okamžitě zhmotňují a stávají se částí příběhu. Metafora zde nepůsobí jen jako osvěžení vyprávění, ale okamžitě je rozvíjena ad absurdum. Kratochvilovi se však oproti mnoha jiným autorům daří proniknout za hranice nezávazné tvůrčí hry. Tam, kde jiní zůstávají u laškovného propojování motivů v bizarní hříčky, se Kratochvilovi podařilo sepnout postmoderní konstrukci v celek velmi vyvážený a závažný. Neznamená to však, že by rezignoval na typické rysy dosavadní tvorby, právě naopak.