(...) Tyto na pohled neústrojné části textu vyvolávají ve mně silný dojem nedokonalosti, asymetrie; nespokojenost. A zároveň je tato kniha jedna z nejpevnějších a nejsevřenějších, kterou jsem kdy četl. Její vnitřní soudržnost (a smysl všeho výše letmo zaznamenaného) vyvstává pomalu, v různých vrstvách textu, včetně jazykových nuancí. (...) Balabán napsal studii životního pocitu prázdna, ne- místna. Jeho postavy (s mluvícím příjmením Nedomovi), tři "děti" a matka, tuto staronovou zkušenost ohledávají s odlišným citovým a intelektuálním nasazením a odlišnými jazyky, avšak v neustálém vzájemném rozhovoru vyznačujícím se takovou intimní brutalitou, že je všechny často chápu jako jednoho člověka v krajních sebezpytných polohách. Opuštěného člověka, jenž zvenčí sleduje své vlastní prázdno.

<p>(...) Příběh má silně autobiografické pozadí. Sleduje způsob, jakým se pozůstalí vyrovnávají se smrtí "hlavy rodiny", primáře ostravské nemocnice Jana Nedomy. Přestože se takzvané příběhy ze života stávají u nás i ve světě precedentem úspěšných knižních titulů, Balabánova kniha nestaví jen na důrazu na hmatatelnost reality. Pod jeho imaginací se prožívané mění v nadosobní. Skvostným metaforickým popisem běžného života doluje ze skutečnosti její esenci, čímž se dostává na tenkou hranici mezi prózou a poezií. (...) Významnou dějovou linií je také minulost otce rodiny za komunistického režimu. Impozantní obraz otcovy osobnosti zpochybní jeho dávný přítel Petr Wolf a příslušníci rodiny se nemohou dobrat pravdy o věcech, k nimž již nikdy nebudou mít přístup. S Balabánem odešel z českého literárního prostředí vysoce talentovaný autor, jenž se nebál říci, co jej trápí. Pro ty, kteří neměli doposud čest se s jeho tvorbou setkat, nabízí Zeptej se táty víc než vhodnou příležitost.</p>

<p>(...) Otázky v jeho posledním románu jsou vážné a odpovědi váhavé: "Je možné na chvíli neumírat? Na chvíli neubližovat?" "Nebo je život jen pálení a svírání, jen nesmyslná šmouha, stopa našeho duševního a biologického rozkladu?" Přesto i zde přicházejí dramatické okamžiky světla, jehož vertikální "úhozy" u Balabána vždy vykupují z plochosti světa. Proto musí Emil stoupat s Jenovéfou na vrcholek kopce kdesi na Kypru, do ortodoxní kaple, do zlatého pruhu světla, do středu kříže, kde není "napravo a nalevo", kde není dokonce už ani "nahoře a dole, blízko a daleko". Musejí existovat okamžiky, kdy člověk není jen "zlomysl, který trvá na svém". Musejí existovat poklady lidského dne. </p>