(...) Vypravěč děj rozvíjí velmi trpělivě - v dlouhých, hutných odstavcích. Nejednou čtenáře zavede do hlubin vzpomínky, která proběhne postavě hlavou, a po chvíli se vrátí zpět. Působí jako vážka přelétávající lehce a rychle časovými horizonty vyprávění. Netrpí potřebou nutit čtenáře k emocím. Vyprávění zcela postrádá expresivitu; je-li tu nějaká, pak díky síle samotných vyobrazených situací. Životopis černobílého jehněte je mimořádně působivá kniha s výrazným a neomletým tématem. Dle mého názoru svým sdělením, uceleností děje a mimořádně působivým závěrem dosahuje minimálně stejné úrovně jako Milostný dopis klínovým písmem.