<p>(...) Vydání je jistě záslužný čin a důkaz toho, že se u nás mohou prosadit i jiní než česky či anglicky tvořící spisovatelé. Pamukův příběh z konce 16. století spojuje detektivku, milostné drama i historický román a postmoderně zmnožuje vypravěčské hlasy. Mezi vypravěči zde hovoří např. nakreslený kůň, falešná mince či červená barva ilustrátorů. Pamukovi nešlo ani tak o umělecké ozvláštnění či zpochybnění dogmatického výkladu historie, jako spíš o posílení dramatického efektu, vtáhnutí do mnohavrstevného světa středověkého Istanbulu. Kniha má své přednosti (dobovou atmosféru, propracovanou stavbu) i nároky, třeba na trpělivost s desítkami postav, dějových odboček i zdlouhavých exkurzů.</p>

(...) Ve Francii byl vyhlášen nejlepší zahraniční knihou roku, byla mu udělena cena IMPAC Dublin, Mírová cena německých knihkupců i italská Premio Grinzane Cavour a další. (...) Ovšem stačí se do zmíněného románu začíst a pochopíme, že kritiky označující jej za Pamukovo chef d'oeuvre nejsou vůbec nadsazené. Prvním dojmem, který v nás vyvolá, je bezpochyby poněkud pozapomenutý, radostný požitek z četby. Pamuk totiž dokáže být čtivý a zábavný, aniž by nutně rezignoval na experimentální románovou formu. Výsledkem je šťastné spojení vděčných prvků triviální literatury, ovšem s postmoderně ironickým nadhledem, připomínajícím Ecovo Jméno růže, s náročně prokomponovaným celkem. Román od počátku rozvíjí dvě silné příběhové linie, které s trochou nadsázky můžeme rozdělit na mužskou a ženskou: prvá je příběhem vraždy a téměř detektivního pátrání po viníkovi, druhá zase příběhem přerušené lásky, nucené překonávat řadu překážek, a to vše v atraktivním historickém prostředí doby osmanské. (V té nejtriviálnější rovině se už tady projevuje dvojí symbolika červené barvy z názvu - jako barva lásky i prolité krve.) Pamuk oba příběhy rozvíjí s velkou péčí a invencí, bravurně pracuje s napětím, tajemstvím i čtenářským očekáváním, které v samotném závěru uspokojí, přitom ale uniká nástrahám happy endu.

(...) Především se však Orhan Pamuk stal nedávno nositelem Nobelovy ceny za literaturu a Jmenuji se Červená je jeho dosud nejlepší knihou. Zdá se, že v ní dotáhl všechny své obvyklé literární postupy a umělecké zvyklosti téměř k dokonalosti. Alegoricko- mystický příběh z Černé knihy a Nového života, který u nás nedávno také vyšel, Pamuk ve Jmenuji se Červená obohatil jak o srdceryvný milostný příběh zakázané lásky, tak o zábavnou několikavrstvou vypravěčskou perspektivu.

(...) Jmenuji se Červená je svým námětem o něco méně mysteriózní. O to nezvykleji však autor vystavěl strukturu této prózy. Sestává z 59 kapitol, které nemají jednotného vypravěče. Ve vyprávění se střídají hlavní aktéři příběhu, ale nejen oni. Vypravěčem některých kapitol se stávají i motivy z knižních ilustrací (pes, strom, kůň, smrt, ďábel, žena), červená barva, falešná mince, či dokonce mrtvola. Komplikovaná architektura však knize nijak neubírá na čtivosti. Spíše naopak, posiluje ji.

Orhan Pamuk v románu Jmenuji se Červená nabízí čtenáři mimořádně rozmanitý, osvěživý, neheroický obraz dějin, jiskřící vtipem a parodií. Stojíme tedy před osmanskou historií, která je fragmentární, hravá, neuspořádaná vyššími principy, nicméně také neobyčejně živá, citlivě vyprávěná a dává prostor i těm, jejichž příběh do análů oficiální historie nikdy proniknout nemohl.