Podobné tituly

Pro mne byl konec knihy víc než jasný. Když mladý Yambo přišel o svou platonickou lásku - v jeho srdci, myšlenkách a vzpomínkách stále žila a živila implicitně jeho radost ze života. Pro každého z nás je “tajemný oheň královny Loany“ něco jiného ale dalo by se to zjednodušeně nazvat: niterným smyslem života. Co se stane když člověk zjistí, že jeho “tajemný plamen královny Loany“ - který dával po léta životu naději a smysl - přestal plát?

Když si pořádně přečtete všechny Ecovi romány, možná si všimnete, že autor rozvíjí myšlenku(ky) nedořešené v předešlých dílech. Co můžete s určitostí říct o životě Yamba? O jeho dětství? Přišel přece o paměť. Můžeme s určitostí říct, že vzpomínka na dětství není jen snem? Můžeme říct co je pravdou z Baudolínova vyprávění, když sám sebe nazývá lhářem? Není to spíš o sestavování historie dle pramenŮ? Ale kdo pozná zda prameny z kterých si vytváříme náš úsudek jsou ty pravé nebo pravdivé.

nebudu hodnotit Tajemný plamen...kdo z čtenářů Eca může tvrdit že jeho romány opravdu pochopil? Jen se chci vyjádřit k postřehu níže...'Eco si Jménem růže nasadil vysokou laťku. Překoná ji ještě někdy?'...!!!???!!!...laťku? Umberto Eco? Mluvíme o 'tom' Ecovi? tato otázka by měla své místo v 80. letech. Člověče, četl jste Foucaultovo kyvadlo? Překoná se někdy?! ON se překonává každým dalším dílem!!! Eco se nepotřebuje překonávat (né že by to šlo). Nezapřu fandu Kyvadla, ale nic lepšího opravdu neznám...může snad někdo tvrdit že pochopil Baudolino??? Buďme realisti a přiznejme si, že pravý smysl díla zná jen autor...né profesorka literatury, nebo kamarád který tu či onu knihu četl dříve než já...

Jen velmi ojediněle se stává, že kritika je lepší než dílo samotné. Tento pocit jsem měl při čtení Ekova Tajemného plamenu. Ve zbytku jeho románů se napětí prolíná s fantastickou znalostí historie, ale zde se Eco spokojil pouze s házením faktů z jeho dětství. Je to sice dílo hodné diskuse intelektuálů a italských pamětníků, kteří se vrátí ke svým kořenům, ale normálnímu čtenáři, očekávájícímu něco podobně strhujícího jako Jméno růže nic neřekne. Eco si Jménem růže nasadil vysokou laťku. Překoná ji ještě někdy?

Připadá mi, že si autor touto knihou splácí jakýsi dluh z minulosti. Zvláštní strhující napětí, které provází všechny předcházející Ecovy tituly, jsem tady nenašel.

Právě jsem dočetl tuto nesporně zajímavou knihu. Příběh starého antikváře, postiženého ztrátou paměti, jenž hledá svou ztracenou minulost v komiksových sešitech a dobrodružné brakové literatuře. Autor zde prokázal opravdovou znalost této literatury z období mezi světovými válkami v Itálii. Jenže na znalosti této literatury je na můj vkus až velmi postaven celkový děj.Nevyhneme se zde mnohostránkovým popisům obálek časopisů, citací z nich atd.To vše v konečném důsledku ochuzuje vlastní příběh, který zde i po posledních stránkách zůstává neobjasněn.Buďto jsem konec knihy nesprávně pochopil, nebo tam něco chybělo. Když jsem přečetl poslední větu, měl jsem pocit, že příběh ještě vůbec neskončil!V příběhu antikváře Yamba se dozvíme o jeho zálibě v mlze (právě pasáže o mlze na mne velmi zapůsobily), hledání tváře své první lásky ve všech ženách, dozvíme se o hrdinství za války.To všechno ano, ale už se nedovíme, zda si antikvář vybaví svou minulost, která předcházela 40 let před jeho amnésií.Možná že takhkle chtěl autor ponechat plamen aspoň trochu zahalen mlhou... No, závěrem bych řekl, že kniha určitě stojí za přečtení a pro znalce brakové literatury bude příjemnou exkurzí do jejich dějin.