Podobné tituly

(...) A jak tedy Carriere a Eco zdůvodňují titulní tvrzení, že knih se jen tak nezbavíme? V těchto partiích drží argumentační převahu italský profesor poukazující především na to, že všechna dosavadní moderní nepapírová média (...) vykazují překvapivě krátkou životnost. Buď záznam na nich chřadne, nebo se přestanou vyrábět přístroje, které je umějí přečíst. Nadto se při četbě (a obecně při vnímání) těchto médií neobejdeme bez elektřiny. Kniha je vynález jednoduchý, předmět dovedený k dokonalosti, který nám poskytne vědění a potěšení i tehdy, nastaneli civilizační blackout a lidstvo se ocitne "bez šťávy". Tady Carriere a Eco zapějí na poněkud apokalyptickou notu, i když jinak se drží v tomto ohledu zkrátka. Mě, který se elektronickým knihám nebrání, přesvědčil o přežití papírových knih "přízemnější" Ecův argument: zatímco odborná literatura může být studována a konzumována (a dodejme, že i průběžně aktualizována) v elektronické podobě, beletrie a obrazové publikace mají, a měly by mít, svá individuální výtvarná řešení, protože svět díla je tvořen i tím, jak a na čem je podáno, jaký papír v knize obracíme, čím hmotným k nám publikace promlouvá.

Autoři v knize navýsost zábavnou formou poukazují na četné paradoxy soudobé civilizace, v níž se vzmáhají nové a nové způsoby komunikace, aniž by přitom zanikaly ty předešlé, mnoho stran je v návaznosti nato věnováno tomu, jak se dnes zmocňujeme a co přetrvává z předchozího kulturního dědictví.

U. E.: Když se na texaských školách měla v 19. století zavádět výuka cizích jazyků, postavil se proti jeden senátor a takto logicky argumentoval: „Jestliže Ježíšovi stačila angličtina, pak nemáme dalších jazyků zapotřebí.“ J.-C. C.: A v Indii je to ještě jinak. Knihy tam samozřejmě existují, ale ústní tradice je vždy přitažlivější. Ještě i dnes ji považují za věrohodnější. Proč? Staré texty se pronášejí a hlavně zpívají ve skupinách. Jestliže někdo udělá chybu, skupina jej na to upozorní.

Poutavou formou rozhovoru s názvem Knih se jen tak nezbavíme teď do diskuse o budoucnosti tohoto kulturního nástroje vstupují italský spisovatel Umberto Eco a francouzský scenárista a esejista Jean-Claude Carriere, oba milovníci knih. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že oba své drahé artefakty brání (...) Oba bibliofilové nejen věští budoucnost, ale rádi se vracejí k barvitým dějinám knihy. (...) Rozmlouvající knihomolové se dokonce přiznávají ke knihám, které nečetli, i k tomu, že jejich knihovny jsou plné titulů, které nikdy číst nebudou. Což je při míře jejich přirozené ješitnosti a učenosti sympatické. (...) Snad se tedy jejich úvahy dají shrnout v parafrázi výroku spisovatele Hermana Hesseho, který pronesl už v padesátých letech minulého století: Čím více nové objevy časem uspokojí potřeby lidové zábavy a výchovy, tím víc kniha znovu získá svou důstojnost a autoritu.