(...) Tematicky si Krchovský dodnes vystačil sám se sebou a stěží to kdy bude jinak. Sám sobě je bohatým materiálem, i když zde hrozí nebezpečí, že se bude opakovat. Ovšem kocovina na čtenáře po přečtení celého špalku nepadne - sebevražedné chmury i opilecké trampoty jsou dostatečně vyváženy humorem. U Krchovského básní bývá v recenzích zdůrazňován právě černý humor, morbidita, sarkasmus, sebeironie, cynismus, naprostá otevřenost v sexuálních záležitostech, dekadentní atmosféra a všelikeré myslitelné temnoty. O čem se nepíše, to je autorova nepopiratelná vysoká inteligence, byť sám třeba nestojí o to ji zdůrazňovat. Díky ní však všechny výše uvedené vlastnosti nepůsobí ani trochu trapně, ba naopak. Stojí za to sledovat, co všechno Krchovského básničky s naprostou suverenitou ustojí.