(...) Kniha se čte jako intelektuální detektivka: předestře řadu indicií, doloží je citacemi a vyobrazeními, nabídne vodítka k luštění.
Demonstruje tajemství fascinace, pohrává si s dráždivou záhadností estetických jevů, ale příliš je neobjasňuje. Nejde o učební látku, to by byla nuda, spíš o iniciační magii. (...) I Borgesův příklad zřejmě Eka přiměl, aby dualismus krásy a ošklivosti doplnil třetím principem - představou závratného zmnožení, v němž se hrůzy s nádherami setkávají na společné platformě. V nějakém seznamu nakonec figuruje vše myslitelné, jde o terén bez hranic, který se plně probádat nedá. Eco v jednotlivých kapitolách předvádí, jakými způsoby lze toto téma uchopit. Ověřuje si možnosti typologie či taxonomie, rozhodně se však nepokouší odvodit z nich nějakou pevnou systematiku.