<p>(...) Síla knih Eleny Ferrante spočívá v autenticitě, s níž nahlíží ženské osudy. Žádné iluze a ideály, jen syrová pravda, pochybnosti, zoufalství. „V Itálii má její popularita co do činění s tím, jak upřímně píše o hanbě, znechucení, sexuálním ponížení a pachuti, kterou má mateřství. V italské beletrii bylo a do jisté míry stále je neobvyklé, aby ženy psaly o tak vnitřních a osobních věcech,“ tvrdí Ann Goldstein, která překládá Ferrante z italštiny do angličtiny. Jak to, že tahle témata tak rezonují i jinde, nejenom v konzervativní Itálii, kde jsou genderové stereotypy stále silně vkořeněné? Je to především díky mnohovrstevnatosti jejích hrdinek, jejichž vlastnosti jsou často odpudivé, které ale velmi pravdivě, bez příkras a otevřeně reflektují vnitřní zápasy; nejdrásavěji pak v případě matek, které mají daleko k ideálu mateřství.</p>

(...) Leda jede k moři z bytu opuštěného dospělými dcerami oživit skomírající kariéru: prchá před dvojí prázdnotou, z identity matky ani intelektuálky toho moc nezbývá. S sebou si však veze vzpomínky, hořkost i předsudky, které následně s drastickým vyvrcholením promítá do cizích těl na pláži. Spíše než sociální skicou je Temná dcera krátkým románem o strachu z vakua, které zbude po blízkých i po nenaplněných snech. A které se snažíme zaplnit čímkoli, co je zrovna po ruce.

(...) Vztah mezi matkou a dcerou je důležitým motivem díla Ferrante a v Temné dceři tvoří základní páteř novely. V ní odjíždí skoro padesátiletá Leda, matka dvou dospělých dcer, na dovolenou k moři. Nové prostředí, nezvyklá samota, a především noví známí v ní otevírají některé dlouho potlačované frustrace, kdy Leda hodnotí, co to vlastně znamená být matkou a jak moc je tahle role svázaná s omezeními, o kterých okolí tak nerado slyší. Jestli dnes existuje autorka, která spojuje všechny vrstvy čtenářů svou přístupností, naléhavostí a důvtipem, je to rozhodně Ferrante.