(...) Její díly totiž fungují zároveň jako příběh přátelství, studie symbolického násilí, výpověď o nesvobodách ženského těla, úvaha o síle jazyka i jako svědectví o tom, zda je opravdu možné uniknout prostředí, v němž jsme dospívali, anebo zda se jeho znaky vždy proderou na povrch jako houževnaté výhonky, které je potřeba zas a znova vytrhávat… Elena a Lila vyrůstají v neapolské čtvrti plné chudoby, násilí, nespravedlnosti a mafiánských praktik. Vypravěčka Elena se díky vzdělání dokáže z tohoto prostředí vymanit, její přítelkyně Lila naopak zůstává. Obě – někdy společně, někdy zvlášť – usilují o to, svou zkušenost pojmenovat, porozumět jí a pohnout sociální realitou, v níž žijí.

<p>(...) Síla knih Eleny Ferrante spočívá v autenticitě, s níž nahlíží ženské osudy. Žádné iluze a ideály, jen syrová pravda, pochybnosti, zoufalství. „V Itálii má její popularita co do činění s tím, jak upřímně píše o hanbě, znechucení, sexuálním ponížení a pachuti, kterou má mateřství. V italské beletrii bylo a do jisté míry stále je neobvyklé, aby ženy psaly o tak vnitřních a osobních věcech,“ tvrdí Ann Goldstein, která překládá Ferrante z italštiny do angličtiny. Jak to, že tahle témata tak rezonují i jinde, nejenom v konzervativní Itálii, kde jsou genderové stereotypy stále silně vkořeněné? Je to především díky mnohovrstevnatosti jejích hrdinek, jejichž vlastnosti jsou často odpudivé, které ale velmi pravdivě, bez příkras a otevřeně reflektují vnitřní zápasy; nejdrásavěji pak v případě matek, které mají daleko k ideálu mateřství.</p>

(...) Na první pohled se může jevit jako jeden z mnoha krátkodechých bestsellerů, který oblaží především čtenářky, ve skutečnosti ale tato neapolská tetralogie nenápadně podsouvá zásadní otázky, aniž by se ale zvrhla v agitku. (...) Úspěch Geniální přítelkyně spočívá i v tom, že současný svět ukazuje přesně. (...) Když je něco tak úspěšné a oblíbené jako tato neapolská tetralogie, vyvolává to samozřejmě určité podezření, jestli člověk nenaletěl. A tak ve chvíli, kdy jiní mluví o přístupnosti, univerzálnosti, obdivuhodné nekomplikovanosti, ti nejpodezřívavější, nejintelektuálněji zaměření a zároveň někdy i ti nejefektnější přicházejí s pojmem „kýč“... Geniální přítelkyně opravdu není Faulknerovo Když jsem umírala, není to dílo drásající čtenářovo vědomí, ale rozhodně ani nehladí po srsti. Ušpinit tetralogii Eleny Ferrante v rámci intelektuálního fouňovství nálepkou kýč by tedy bylo nespravedlivé.

(...) Ústředním motivem celé tetralogie je ženské přátelství. Způsob, jakým Ferrante vyobrazuje nejintimnější ženské vztahy, překračuje rámec jejich typického uměleckého ztvárnění – tedy jako trvalé a nekomplikované solidarity a sounáležitosti. Přátelské vztahy obecně jsou podle ní nepředvídatelné a absolutní důvěra může jednoduše vyústit v katastrofu, jakmile narazí na zradu nebo manipulaci. (...) Autorce se ale podařilo konvenční literární formu naplnit odkazem italského radikálního myšlení. Její knihy se prodávají po milionech na celém světě. Ne každý čtenář samozřejmě tento širší plán rozpozná, ale nepochybně hraje v románech důležitou roli. Jak píše Dayna Tortorici, Ferrante „dala ženám -intelektuálkám nedocenitelný dar: knihy promlouvající jazykem, kterému rozumějí jejich matky“. Ne nadarmo si Elsa Morante jako motto ke knize Příběh v historii vybrala verš peruánského básníka Césara Valleja: „Všem nevzdělaným, pro něž píši.“ Snaha přesáhnout elitní čtenářstvo a dostat důležité sdělení k běžným lidem je tím, co Ferrante spojuje se spisovatelkou, jejíž jméno si nepřímo vypůjčila.