Návrat do dětství, každodenní život nebo prázdniny u babičky - to je Dědina. Hned z kraje podotýkám, že dva sloupečky vysvětlivek pojmů z kraje knížky nestačí. Pokud nemáte nářečí aspoň chlup pod kůží, po knize nesahejte, šlo by pro vás na mnoha stránkách o španělskou jazykovou vesnici.
‌Je tu dobré i to špatné. To, co lidi od nepaměti spojuje, a i to z druhého pólu - co nezbytně charakterizuje vesnici - závist, pomluvy, pletichy. Neskonale mě těší úspěch českých autorek. To, že delší dobu dominují na pultech knihkupectví. Ať už jde o Mornštajnovou, Hanišovou, Soukupovou či Tučkovou, každá má své specifikum, poznávací značku. U Dvořákové je to pro mě přirozenost a jakási nevyumělkovanost. Nevidím v jejím psaní jednoduše žádnou pózu. Držím ji palce, aby po boku předních autorek vydržela.
‌
‌***
‌" Jen tak si živořili v tom, co bylo kolem nich, počítali a stavěli si ty svoje hnízda ve škvírách, který jim bolševik přidělil. Copak jim někdo může přičítat vinu? Ale věřit, to se jim nesmí! Kdepak si myslet, že nějaká revoluce z nich udělala jiný lidi. Lepší. Čestnější. To jen Maruna pořád tvrdí, že jo. Jenže křivý záda se jen tak nenarovnají. Ani žádným převratem."

To, co vás posunuje ve čtení není děj, ale jazyk. Je neúprosný, strohý, květnatý i laskavý a jeho prostřednictvím pronikáte do charakteru postav a jejich každodenních starostí a radostí a hlavně do starostí sousedů, nesených na prohnutých bedrech po generace. Snaha vymanit se z tradice naráží na úzkostlivou snahu tradici dodržet v příběhu hned několika ústředních postav, jejichž dny se proplétají v místě, kde si lidé vidí do talíře nejen dnes ale na dekády dozadu.

Přečetla si knihkupkyně z Kutné Hory

Román z prostředí českého venkova, o malé obyčejné dědině, na které je nejlepší, že přesně taková může být ta Vaše. Na první pohled obyčejná dědina, uvnitř protkaná problémy, křivdami a tajemstvími, které ani čas úplně nezahladí. Syrový popis hlavních hrdinů a všední vesnické reality spolu s brilantním vykreslením postav a jejich charakterů je něco, co se v soudobé české literatuře příliš nevidí a autorka za to má můj obdiv. Navíc pokud jste na venkově vyrostli, nebo alespoň jednou v životě zažili pravou vesnickou zabijačku, kniha a její postavy Vám budou o to bližší a Vy si budete přát, abyste se čtením nepospíchali a ke knize se mohli vracet další a další večer.

Kniha mě naprosto nadchla. Vyprávění a charaktery lidí jsou tak opravdové, až člověka mrazí. Skvělý počin autorky!!!

Skvele napsana zajimava knizka.co bych ozelela je “dialekt” hrdinu-nekdy opravdu trha ocima a pridana hodnota je spis omezena.celkove ale urcite doporucuji.

Zvláštnost české vesnice v literární krvi nemá jen tak někdo, Čep ji měl, Hájiček ji má a Petra Dvořáková se pro mne během dvoudenního maratonu v nitru postav Dědiny definitivně zařadila mezi nejlepší současné české (a moravské, já vím přece!) spisovatele. Klobouk dolů, před očima mi běžel přesně sestříhaný film, TAK čtivý příběh a místy až nemilosrdná sociologická sonda v jednom. Éterem posílám symbolické snopy díků autorce do Znojma.