Na knihu jsem byla velmi zvědavá. Ale zpočátku jsem se nemohla začíst. Toto že je Mornštajnová? A najednou-ano, je to tady! Pak už jsem nemohla knihu odložit. Dvě třetiny na jeden zátah. Silný příběh matky a dcery , nad kterým budu dlouho přemýšlet.

Tato knížka se mě dotkla téměř stejně jako kniha Hana, paní Mornštajnová je opravdu paní spisovatelka. Každá kniha, která u mě vyvolá emoce (všeho druhu) je za mě výborná kniha. Emoce jsem měla jako na houpačce, hodně jsem si do příběhu dávala samu sebe a moji mámu a pak zase samu sebe a moji dceru. Kniha je psána velmi přesvědčivě, přitom lehce, musím použít i slovo důstojně, protože přesně tak bych si představovala dnešní dobu, kdyby listopad 1989 proběhl jinak. Jsem ráda, že autorka příběh vystavěla tak, že listopadové události byly jakoby druhotné a především chtěla poukázat na nevyřčená slova, nevědomost hlavních postav v některých situacích, atd. Za mě jedno velké vřelé doporučení.

Depresivní a ponurý příběh o tom, jaký by byl asi život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak a komunisté zůstali u moci. Naštěstí to byla pouze fikce. Bohužel je velmi smutné, že takhle dnes žijí některé východní země. Ve strachu, ovládané tvrdou diktaturou.
Rozhodně doporučuji přečíst.

Dystopie v podání famózní spisovatelky.
Jedna z variant, jak by to u nás vypadalo, kdyby v '89 svoji moc komunisti nepustili a slova se ujala armáda za podpory Lidových milic. Příběh má dvě hrdinky, které mají spolu mnoho společného, než by se na první pohled mohlo zdát.
Svoboda tak, jak ji dnes známe, nebyla samozřejmost. Velké díky paní Mornštajnové za ukázku, že mohlo (a pořád může) být daleko hůř.

Původně jsem si myslel, že Mornštajnová napsala sci-fi z alternativní historie Československa založenou na kontrafaktuálu „komunisté zůstanou u moci“. Ještě, než jsem její Listopád začal číst, tak jsem si odhadoval, jaký bude její critical juncture, bude to rozehnání demonstrace 17.11., bude to realizace Jakešova pokusu o zásah Lidových milicí 21.11., nebo se Václavíkovi podaří 24.11. vojenský převrat? Komunisté by tak pokračovali ve své upachtěné perestrojce, konal by se jejich sjezd a narůstala by hospodářská a ekologická krize. U ní je však všechno jinak. Armáda, tajná policie a Lidové milice provedou ze strachu z generální stávky ohlášené na 27.1. v noci z 26. na 27. 11. vojenský převrat zaměřený proti státním a stranickým představitelům. Kdo je ve vedení tohoto (protistátního a protistranického) převratu, si Mornštajnová nechává pro sebe. Tento převrat je ale koordinovaně proveden současně ve všech zemích Varšavského paktu za pomoci Sovětské armády. Představa převratu v Bulharsku, kde žádné sovětské jednotky nebyly, přes Dunaj vedl z Rumunska jediný most a plavba ze Sevastopolu do Varny trvá tak 14 hodin, vyžaduje obrovskou kreativitu, stejně jako představa masakru v Berlíně po pádu Zdi. Autorka ji má. Původně ovšem byl převrat plánován na noc z 31.12. na 1.1. a kvůli generální stávce v ČSSR urychlen a sovětští pučisté tak odstavili Gorbačova o více než měsíc dřív. Autorčin kontrafaktuál však nezačíná v listopadu, ale ona si dokonce upravuje i faktické dějiny před listopadem. Podle autorky byl převrat v Československu připravován už asi od poloviny 80. let, kdy tajná policie začala stavět nové školní budovy, které by se daly snadno upravit na dočasná vězení a kdy neexistovaly výjezdní doložky a devizové přísliby, takže se nedalo legálně vycestovat. Její totalitární společnost je ovšem sociálně stabilní a ekonomicky v podstatě úspěšná. Je zajímavý intelektuální trénink hledat její inspiraci, možná je to PPSH (převýchova), možná Angkar (utajené vedení) a možná Choson Rodongdang. Nebo kombinace všeho. Je ale zajímavé, že komunisté v její společnosti nenosí odznaky strany, jak bývá v totalitárních zemích zvykem, ale červené razítko v občance, takže to připomíná nějakou utajenou organizaci. V knize najdeme i tragikomický prvek, jedna z hrdinek se pokouší překročit hranice do Rakouska pomocí budíku. Mornštajnová jako autorka ženské četby však nevynechá jedinou možnost, aby z každé stránky nešplouchaly dávky emocí. Pokud se však Mornštajnová bude i dále věnovat sci-fi, máme se na co těšit.

Listopad 89 byl doteď v mojí hlavě milník, příslib něčeho nového a konec útlaku.
Tady to ale tak není, právě naopak. Od momentu, kdy hned na začátku narazíš na tuto událost a dojde ti, že v této alternativní historii strana zůstane u moci, svírá čtenáře nepopsatelná úzkost.
Teda aspoň mě určitě. Nepopsaný list dějin, na kterém Mornštajnová mohla rozehrát cokoliv a nejhorší na tom je to, že lidská rasa má napříč dějinami a státy na svědomí tolik věcí, že jsi schopný uvěřit čemukoliv.
V hledáčku jsou především střídavě dvě postavy- Marie a Magda.
Když už jsem trošku navázala vztah s jednou postavou - Marií, přišel střih, kniha se zaměřila na někoho úplně jiného a spojení proteklo mezi prsty.
A Magda, která přišla na scénu a ukousla si pořádnou část děje, doslova splývala s dobou . Chápu snahu o zachycení pochmurnosti a bezvýchodnosti režimu, ale ji jsem opravdu nesnášela.
Ke konci dostane slovo opět Marie ale jednotvárnost předchozích stránek mě nechala chladnou a zabila snahu zajímat se o hrdinku.
Většina knihy jde neskutečně po povrchu a jedná se jen o výčet nařízení, politické situace, jednotvarného života.
Jazyk je úžasný, jak je u autorky zvykem. A je to čtivé, o tom žádná.
Jenže bohužel mě kniha ubila svou šedostí a postavami semletými okolnostmi bez žádné známky vzdoru.
Tu pasivitu postav jednoduše nepřekousnu a odmítám věřit, že někoho režim/doba/okolnosti rozdrtí do té míry, aby v sobě zapudil základní pudy a rodinné instinkty.
Takto, neříkám, ze se to nedělo a neděje, ale nedostalo se mi možnosti propojit se s postavami, abych jejich chování pochopila a sympatizovala s nimi.
Kniha mě nechala zkrátka chladnou až na slibný začátek a konec plný emocí - ten mě zasáhl. Ale výsledný dojem je pouze průměrný zážitek bez zvratů s unylými postavami ale čtivý.
Takže 3 hvězdy.

Super kniha od super autorky.

Bohužel neslabší knížka.. možná pro toho kdo to nezažil to může být zajímavé, ale jinak bez překvapení

Podle mne nejlepší kniha od paní Mornštajnové.

mam moc rada knihy p.Mornstajnove,recenze nikdy nepisu,ale jeji kniha Hana a Listopad jsou tak silne,ze napsat musim,Listopad -jsem moc rada,ze veci po listopadu 1989 se dely,tak,jak se dely,fikce psana v knize je silena ,dekuji za knihu,moc se mi libila Kmecova

Děkuji paní Aleně Mornštajnové za připomenutí, že svoboda není samozřejmost.

Příběh o tom, jaký by byl asi život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak a komunisté zůstali u moci. Příběh Marie, která se kvůli účasti na demonstraci dostane na dlouhá léta do vězení. A příběh Magdaleny, která je umístěna do „ozdravovny“, kde se vychovávají noví komunističtí kádři.

Dlouho očekávaná kniha Aleny Mornštajnové je tu. Neváhala jsem ani minutu a hned jsem se dala do čtení. Jak už bývá u autorky zvykem, kniha je neskutečně čtivá, psána s lehkostí. Ponořila jsem se do příběhu a už jsem knihu neodložila, dokud jsem jí nedočetla. V knize je spoustu různých vět, slovních spojení a citátů, které se mi moc líbily a moc jsem si je užívala.

Období kolem roku 1989 je zde vylíčeno neskutečně realisticky, takže jsem se vrátila vzpomínkami do té doby. Spoustu věcí jsem si připomněla a oživila. O to horší bylo číst dál, neboť představa, že by se opravdu nepodařilo svrhnutí komunismu, byla velice živá a krutá. Hlavně ve druhé části knihy bylo skvěle vylíčeno, jak by to tu vypadalo, kdyby… A myslím, že je to i varováním toho, abychom neusnuli na vavřínech a svobodu si nenechali vzít.
Navíc veškeré zákazy a příkazy, které se objevily v knize, mi připomněly současný život v pandemii, takže další prohloubení depky.

Zhruba od třetiny mi kniha připomínala Příběh služebnice, nevím, jestli to je dobře nebo špatně, ale je to tam hodně cítit. Na druhou stranu, asi jakýkoliv příběh, kde vládne diktatura, bude Služebnici připomínat….

Co se týče lidské roviny a hlavních hrdinů, nechytil mě příběh tolik za srdce, jak tomu bývá zvykem. Zvláště Magdalena mi byla hodně nesympatická a u Marie bych uvítala více informací z jejího života. Každopádně emocí, tam bylo dost, ne, že ne 😊

Myslím, že hlavně začátek knihy se mi líbil proto, že jsem četla o něčem, co jsem sama zažila. Jsem moc zvědavá na názor mladších čtenářů, kteří již komunismus nepoznali na vlastní kůži.

Takže celkově zajímavá kniha, kterou rozhodně doporučuji k přečtení, ale od autorky mému srdci nejbližší zůstává Slepá mapa.