Můj názor na knihu Proměněné sny a také na autorské čtení, a dále námět pro Petru Dvořákovou
Petra, 31, 8/2007, Brno - město, 27.8.2007
Poprvé jsem o Proměněných snech slyšela na autorském čtení Petry Dvořákové, letos v červenci. Ačkoli nejsem věřící, toto téma mi nijak nevadí, když se to nepřehání:-). Autorské čtení jsem navštívila náhodně, a mám tuto akci ráda, protože je to živé setkání současné kultury a lidí. Petra Dvořáková je milá a sympatická mladá žena. Křehká, a proto člověka dojme její osud, osloví to. Ukázku z knihy četla herečka (a doufám i kamarádka Petry). Což o to, herecky to bylo podané pěkně, ale nějak tak jsem získala pocit, že hlavní hrdinka konkrétního příběhu je tak trochu (nebo vlastně hodně) ujetá... Prostě blázen. Tak jsem to zpracovala, téma mě zaujalo, autorka mě oslovila. Nadšeně jsem tedy po Proměněných snech sáhla. Nechci kritizovat Petru Dvořákovou, protože vím, že ji tohle dílko stálo mnoho energie, že člověku to na sebevědomí nepřidá, jakákoli kritika, a vlastně nechci říkat, že něco bylo špatně a něco dobře. Mne osobně Proměněné sny zklamaly v tom, že se mi zdá, že tohle opravdu není objektivní sonda do křesťanského života. Jistě, publicista může vkládat svůj názor. Petra Dvořáková ho prvoplánově nevkládá, ale výběr jednotlivých osobností k tomu směřuje. Valná většina, ne-li naprostá, lidí, kteří popsali svůj příběh, se mi zdá nějak citově i názorově nestálá. Každý člověk projde takovou situací, nestabilitou ať citovou o názorech ani nemluvě, to je naprosto normální. Po přečtení i během něj, jsem si ale připadala úplně vycucnutá, bez optimismu. Působí to na mě moc depresivně a jaksi pasivně. Všichni jakoby měli něco společného. A to určitou pasivitu, nedostatek vlastní základní sebedůvěry, citovou labilitu větši, něž je nutno (neschopnost vyrovnávat se s překážkami vlastními silami), také pohodlnost žel Bohu... (to je paradoxní žel Bohu ..). Všichni mají společný rys - čekej až ti někdo pomůže, Bůj to za tebe zařídí. Také mají sklon dost přehánět. Zveličovat svoje zážitky , a to jak v negativním smyslu, tak v pozitivním. Naprosto nesouhlasím s tím, že za to může jenom církev a rodinné zázemí. Církev snad, ale jen částečně a takové ovlivnění nemá dlouhého trvání. Ale člověk má svoji zkušenost a ta je přece silnější, než něčí nařízení. Musí se snažit sám, a to platí ve všem. Nejen v otázkách náboženství. Pokud zůstane sám sebou, tak může obohatit svůj duchovní život i o dobré věci spojené s vírou. Jakoukoli vírou. Vírou v Boha, nebo taky vírou v sebe, ve svoje schopnosti, vírou v přírodu, zrození a smrt, vírou ve vědu. Cokoli. Horší je ta stránka, že většině lidí, kteří svěřili své příběhy do Proměněných snů, něco chybělo (v jejich citovém životě, mám na mysli nějaký výrazný nedostatek - lásky? důvěry? to je jednoznačně chyba jejich původní rodiny, proto se mi zdají výrazněji labilnější něž je běžně, jistě, neznám je, ale je to takový společný rys všech rozhovorů a jejich aktéru, člověka to zákonitě napadne, že něco není v pořádku, každý člověk se samozřejmě pořád zmítá v emocích, ale mělo by to být trošku víc v rovnováze, nebo nemělo? :-) tak ale proč a nač si vlastně stěžují? Proč něco hledají , nějakou stabilitu??? Na mě působili téměř všichni, že jsou prostě víc labilní než je žádoucí, ale to je jejich osobnostní problém ne problém jen církve, mohli se dostat i do jiných organizací,kde platí víceméně stejná pravidla). Co nám dali naši rodiče a v čem jsme vyrostli je mnohem těžší závaží. V tom vidím příčinu toho jaké jsou osobnosti. Samozřejmě zase částečně. Já nevěřím, že za mě někdo udělá to co je pro mě dobré. To jsou jenom třešínky na dortu, pokud od jiných lidí dostanu něco pěkného (pomoc, přátelství, lásku, radost, porozumění). Nesmím se na to spoléhat. Samozřejmě, že většina mého snažení nedopadne vždy dobře. Ale to je přece normální, člověk nemůže pořád jenom vyhrávat. Většinou prohraje, vyhraje jen někdy. A tak je to asi správně. Jinak by vyhrávali pořád ti samí a ostatní jen prohrávali. To je nerovnováha. Doporučila bych všem co mají postoj k sobě jako hrdinové Proměněných snů, aby dělali taky primitivní věci, třeba manuální práce (neříkám, že je nedělali), ale taky aby dávali větší důraz na reálný život, na obyčejné reálné zážitky. Aby se pokoušeli na konkrétních věcech získávat zpět svoje sebevědomí. Mně se prostě jejich postoje vůbec nelíbí, to co jsem četla. Jsou to lidi bez víry v sebe. Nábožensky fanatičtí. A můj příjemný zážitek z autorského čtení vystřídalo zklamání a nechuť vůbec se něčím takovým zabývat. Podává to obrázek, jakoby všichni v církvi byli s prominutím magoři, bez vlastní vůle i v maličkostech, nevzdělaní. Málo ochotní riskovat v životě. Každý musí víceméně riskovat. Že například někdo byl zklamaný, že jedna kamarádka mu řekla (to je v té knize), že se jí nelíbí co dotyčný dělá a ho to hrozně vzalo a bral její názor šíleně vážně. Kolik lidí se mnou kdy nesouhlasilo!! No a? Kolik kluků mě odmítlo nebo ublížilo. Kolikrát jsem měla v zaměstnání těžkosti a takhle by člověk mohl pokračovat do nekonečna. Takhle se to prostě nesmí brát. Taky to člověka zdeptá, ale musí se sám snažit, aby to netrvalo věčně. Nesmí se bát zklamání. Když se o nic snažit nebude tak taky nedosáhne ani ničeho dobrýho. Čekat na to, co se mnou ostatní udělají a jestli mi někdo pomůže, to je nejlepší cesta k tomu stát se obětí, loutkou. Každý systém může s člověkem mávat, nejenom církev. Všechny systémy totiž vymysleli lidi :-). Dokonce i církevní organizace. Člověk sám si musí stanovit co chce a co nechce. Mimochodem, abych je zas tak nepomlouvala, ten příběh, který se zmínil na čtení v Huse na provázku. Tak ta hlavní protagonistka vůbec nebyla blázen. Byla normální a zpětně mě to čtění zklamalo. Takhle se to podat nemůže. Já jsem z toho čtení získala pocit, že ta žena (31 let , vdaná) je úchyl, kterej zabil svý dítě a neuvědomil si to. Po přečtení si myslím, že to takhle úplně nebylo... Ale taky neměla nějakej stálej pevnej bod. Taky se nechala asi moc ovlivňovat. Teď k tomu námětu. Po tom všem si kladu otázku jestli by nebylo taky zajímavé oslovit lidi ne z jedné náboženské skupiny, z jedné konkrétní církve. Ale z několika a čím víc tím líp. Včetně bezvěrců :-). A položit jim otázky na téma jejich víry, v podstatě stejně či podobně (metodicky) jako je to v Proměněných snech. Proč třeba je pro ně ta konkrétní církev důležitá. Když Bůj je jen jeden, proč se teda člověk liší názorově. Nejde snad o lásku, o to, že věřící vlastně není nikdy sám? Ví , že ho někdo miluje, tak na co vlastně tolik různých církví? Co to teda je za víru, když je podmíněná tolika nepodstatnými věcmi. Je to snad tím, že potřebujeme nějaký řád? A co život? Takový ten 'primitivní'? Já přece nepotřebuju kolem toho dělat takové divadlo. Konkrétně pro mě jsou kostely kulturní stánky, sloužící k setkávání lidí. Nejsou podmínkou pro nějakou víru, stejně jako nějaká vnitřní pravidla té které církve. Desatero považuju za morální normu a spousta věcí, které mají původ a tradici v křesťanství je dobrá. A stojí za to to porovnat, proč teda lidi tolik věcí rozděluje. Já v Boha nevěřím, není to pro mě nadpřirozená energie. To co věřící nazývají Bohem je pro mě lidská energie a vůle. A proto se musím snažit víc já, než nějaký Bůh....
Jinak taková drobnost. Nechápu proč nakladatelství nezkontroluje věci jako pravopis a překlepy. Těch je tam hodně a za to je odpovědné právě nakladatelství. Dobrý spisovatel nebo žurnalista může mít vynikající nápady a klidně psát hrubky. Nečtu přece pravidla pravopisu, ale to co mi chtěl předat. Takže nakladatelství ať se polepší.:-)