Ve svých 35 letech se Jaroslav Havlát vrací do domu svého dětství, aby zde začal nový život po odchodu z církve. Stará vila se zarostlou zahradou mu skýtá útočiště, ale zdánlivý klid netrvá dlouho. Sblížením se sousedy se otevře problém, který si Jaroslav nechtěl připustit, který ale vysvětluje jeho samotu a vyhoření a pocit, že nikam nezapadá. Kniha má silný příběh, který mě úplně dostal. Autorka skvěle popisuje psychologii Jaroslava i ostatních postav v knize. Od této spisovatelky jsem četla více knih, ale tato je za mě úplně nejlepší.

U knížky jsem si nečetla anotaci a od vydání už uplynul nějaký čas, takže jsem i zapomněla co má být obsahem knihy a podle mě je to jen a jen dobře. Šla jsem do její četby přes předsudků nebo naopak bez očekávání. Všeobecně mám knihy autorky moc ráda, vyhovuje mi její styl i náměty knih. Ani tady tomu nebylo jinak. Velmi se mi líbilo jak je kniha vystavěna a také mě oslovil otevřený konec, který čtenáře nutí k dalšímu zamyšlení, případně k domýšlení si pokračování, jak v optimistické, tak pesimistické podobě. Za mě můžu doporučit, mě kniha oslovila a její čtení mě obohatilo.

Tak toto je knížka, která se mi od Petry Dvořákové líbila zatím nejvíc. Psychologická sonda do duše hlavního hrdiny, který se chce zařadit do běžného života. Z jeho okolí mu k tomu nejvíc pomáhá stará zahrada, kterou zdědil po prarodičích. Jaroslav se snaží ze všech sil, a tak jsem mu, i přes jeho úchylku, držela palce.

Silný příběh. Je neskutečné, jak autorka dokázala vykreslit vnitřní boj hlavní postavy. Boj se svým já, se svou přirozeností, kterou by málokdo v okolí pochopil. A i boj právě se svým okolím. Ačkoli tady si myslím, že se autorka mohla rozepsat více a místo rychlého spádu přidat ještě pár stránek. Ale i tak je děj ucelený a nutí člověka přemýšlet také o svých názorech. O tom, že není možné člověka odsoudit ještě dříve, než něco spáchá a uvrhnout ho tím na okraj společnosti.

Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Pětatřicetiletý Jaroslav se po zpackané církevní kariéře vrací do domu svého dětství. Bojuje s vyhořením, samotou, pocitem odcizení a snaží se znovu najít sám sebe. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dříve mohl snad jen tušit.
Petra Dvořáková opět nezklamala. Zahrada v sobě skrývá těžké a problematické téma, která vám možná nebude příjemné, ale zato ve vás zanechá silnou stopu a budete mít rozhodně o čem přemýšlet. Pokud jste fanoušky tvorby současných českých autorek, jako právě Dvořáková, Hanišová nebo třeba Soukupová, "Zahrada" Vás nesmí minout.

Zahrada je moje první kniha od této autorky. Vybrala jsem si ji čistě ze zvědavosti a mile mě překvapila. Mám ráda příběhy, ve kterých se někdo dotýká citlivých témat.
Život nám může přinést štěstí ale i rány. Právě o těch smutných věcech a ranách píše Petra Dvořáková. Kniha má hodně silný děj, dotýká se církve, je psaná velmi věrohodně. O knězi co sešel z cesty a snaží se znovu žít.

Dvořáková krásně rozdmýchává prosté lidské strachy. A tady šla ještě dál. Do problému, se kterým jsem nevěděla, že mám takový problém číst, až když mě některé pasáže nutily skoro zvracet. S jejími postavami tradičně držím krok už od první stránky. Třeba jako tady Jaroslav. Nešťastný člověk, plný prázdnoty z neštěstí, před kterou se mu nejde schovat. Pocit, že se nemůže v životní etapě vrátit zpátky ale ani není, kde pokračovat. Takový ten děsivý moment, který je ještě víc na prd, když je člověk sám. Pak ale přišel bod, kdy jsem zkrátka měla problém vidět osobu, kterou se mám snažit pochopit. Která nemá právo být, čím je a naplnit si život. A i když si sám problém uvědomoval a bojoval proti tomu, sympatie logicky nepřicházely. Před žádnou konfrontací jsem neměla nikdy stáhlý žaludek jako tady. Vlastně od určitého bodu jsem četla v křeči a bála se každou molekulou co přijde dál. Já nechci moc prozrazovat a vám doporučuju nic si nezjišťovat. Musím tomu dát pět hvězdiček, i když jsem se cítila fyzicky špatně. Já chci od knížek emoci a odvahu, ne s prvoplánovým šokováním, ale se životní realitou. Paní Dvořáková minulý rok na besedě ve Zlíně naťukla, co si prožila a potvrdila mi, že takoví autoři mi zkrátka dají svými knížkami nejvíc. Co nezažili jen sluníčkové momenty a nebojí se v knížkách jít za hranici.

O muži, který opustil církev, aby se pokusil najít sám sebe, když Boha ztratil. Tak by se asi jednou větou dal příběh uvést.
Bývalý kněz se po rozchodu s církví vrací do domu, kde vyrůstal, učí se poprvé v životě postarat sám o sebe a také o zpustlou zahradu. Jak postupně vrací zahradě její krásu a začíná si budovat vlastní život a vztahy, poznává také krutou pravdu o sobě samém a zároveň i její důsledky.
Mám ráda knížky Petry Dvořákové. Nejsou o hezkých věcech. Její hrdinové řeší obtížné životní situace. Ale i když jsou pro mě ty příběhy často doslova nervydrásající, jsou nezapomenutelné. Její knihy si budu pamatovat vždycky. Vždycky ve mně dlouho rezonují a nikdy nezapadnou.
Zahrada je přesně taková.

Zahrada je krátká kniha, ale to jí neubírá na síle. Podobně jako ve Vránách i tady autorka vystaví příběh, ze kterého mrazí. Nebo alespoň mě určitě.
Přečetla jsem ji za odpoledne a je mi líto, že už mám všechny její knihy přečtené.
Rozhodně mě donutila se nad příběhem hlavní postavy zamyslet a taky nad tím, jak lidé často dělají soudy nad druhými a vůbec jim nedají šanci.