Zahrada jako terapeutické místo neuklizeného života
nakl. Host - Radek Štěpánek
Petra Dvořáková v letošním roce překročila hranici sto tisíc prodaných výtisků svých knih. Její předchozí tituly Dědina, Chirurg a Vrány se zařadily mezi bestsellery, kritici je chválili a čtenáři o nich živě diskutovali. Jejich silná témata totiž dokázala budit emoce. V letošní novince, románu Zahrada, hledá Petra Dvořáková odpověď na otázku, jak žít s darem, o který nikdo nestojí. A rozkrývá tak jedno z nejtabuizovanějších intimních témat.
„Barunky ve Vránách se čtenář měl tendenci jednoznačně zastat, u hlavního hrdiny Zahrady to bude možná v tomto směru složitější,“ říká autorka o svém hlavním hrdinovi Jaroslavu Havlátovi. Ten se na začátku knihy vrací do starého domu svých prarodičů, aby tam, v roky neuklizených pokojích se zdmi porostlými plísní, navázal na svůj dosavadní život. Za okny bují neudržovaná zahrada, kterou kdysi opustil, a tak symbolizuje i dávno ztracenou cestu – měl se stát zahradníkem, místo toho ale na osm let „našel svého Boha, životní jistotu a pravdu“. Ovšem ani to nevyšlo. Zanedbaný dům odstřižený od elektřiny se jeví jako jediné možné útočiště. Odtud se vydá na gymnázium, aby jako bývalý kněz začal učit, o výuce ale nemá žádnou představu, a tak začne roznášet letáky. Přitom se snaží nabrat dech, postarat se sám o sebe a znovu zkulturnit zahradu – a jeho život se začíná zalidňovat.
Zahradu začala Petra Dvořáková psát už na přelomu let 2018/2019. „Různě jsem ji přepisovala, dlouho zvažovala. Taky se v průběhu té doby nějak proměňovaly moje vlastní postoje k tématu knihy a dodnes myslím, že jsem nenašla úplně pevný bod. Mohla bych říct, že mám pro svého hrdinu naprosté pochopení, ale o to víc vyvstává otázka, jestli bych opravdu dokázala být takhle chápavá a tolerantní i v realitě,“ přiznává. Zahrada tedy vznikala v podobném období jako předchozí kniha Vrány. Ta čtenáře zavádí do světa dvanáctileté Báry s velkým výtvarným nadáním. A společného s nimi má i silné téma „daru“, s nímž je těžké se vyrovnat. „Myslím si, že téma Zahrady není příjemné, i když jinak než u Vran, čtenář je ale znovu konfrontován hodně i sám se sebou. Už u Vran jsem viděla, že spousta lidí má zapnutou řadu obranných mechanismů, jen aby nemuseli přijmout realitu. Myslím, že v tomto ohledu může Zahrada způsobovat totéž,“ dodává úspěšná autorka.
Ukázka:
V kuchyni je všude cítit vlhkost, ze zdí leze chlad a pod oknem se plazí do půl metru černá plíseň. Jestli venku byla zima, tak tady je nesnesitelně lezavo. Otevřu okno, aby se aspoň trochu vyvětralo, ale moc to nepomáhá. Odtáhnu židli od stolu, jen tak si sednu a civím do zahrady. Snažím se nemyslet na to, co by řekla babička s dědou, kdyby viděli, kam jsem to tady nechal zajít. Asi by si teď škubali vlasy, že se sousedům tak chlubili, když jsem se rozhodl jít v jejich stopách.
Od chvíle, kdy jsem se přihlásil na střední zahradnickou, byl děda ve svém živlu. Ještě trpělivěji mě učil vrtat se v hlíně. Poznat, jaké má vlastnosti, které rostlině se v ní bude dařit a která se tady utrápí. Čekat, až stromky zapustí kořeny. Sledovat, kde se začíná probouzet život a kde zase končí. Starat se. Donekonečna se piplat s jezírkem, aby se tam uchytily lekníny. Na zahradnické škole jsem se neměl co učit, měl jsem to všechno dávno v krvi. Jenže pak mě chytl amok. Tak tomu babi s dědou svorně říkali, na rozdíl ode mě. Mě zasáhl Bůh.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem úplně náhodou zabrousil do kostela, kde se právě modlila skupinka mladých. Nevím, jestli to byly ty modlitby, světlo, které dopadalo na oltář, nebo co jiného. Tenkrát mě ale naprosto zničehonic zaplavilo absolutní štěstí. Jistota, že je tu někdo, kdo mě bezvýhradně miluje. Kdo mě spasil a zachránil. Našel jsem svého Boha, životní jistotu a pravdu. Měl jsem na to tisíc slov, z kterých se mi dneska dělá na zvracení. Povolal mě, uzdravil, vyvolil. Ano, hlavně vyvolil. Z nanicovatého kluka, který nebyl schopný najít si holku, se rázem stal někdo. Stačilo o pár let později nastoupit do semináře, a lidi v kostele mi div ruce nelíbali. Natož když jsem se stal knězem.
Jenže jak se rychle stoupá nahoru, tak se rychle padá dolů, tak mi to děda říkával, když jsem občas přijel a kázal jim o tom, co a jak by měli dělat. Myslel jsem si hrdopyšně, že se mě jeho slova netýkají. A právě proto stojím dneska tady a kolem mě leží tahle spoušť. A nakonec možná i za mnou. Vstanu ze židle a jdu do obýváku. Všechno tu ještě víc páchne zatuchlinou. Prohlížím věci, které zůstaly v prosklených knihovnách. Babiččina stařičká modlitební knížka. Odsunu sklo, přivřu oči a zkusím přičichnout, jestli papír udržel tu starou vůni. Jako když babička pokřivenými prsty otáčela zažloutlé stránky. Vezmi si, Pane, veškerou mou svobodu. Vezmi si paměť, rozum a všecku mou vůli! Cokoliv mám a čímkoliv vládnu, ty jsi mně uštědřil… padnou mi oči na modlitbu, která mi teď zní spíš jako obvinění. Nemilosrdné připomenutí, jak jsem se chvástal, když jsem ji dřív tolikrát četl. Když jsem babičku komandoval, že občas přečíst modlitbu v knížce nestačí. Že se to musí žít. Jak naivně jsem si myslel, že přesně vím, kde leží ten skutečný Život. Zatímco ona běhala po zahradě kolem záhonů s ředkvičkami.
..................
19.10.2022
