Němci
S. A. Fraňková, Knižní novinky, 19.11.2014
Spisovatelka s nezvyklým jménem Jakuba Katalpa (1979) (ve skutečnosti mnohem prozaičtejší Tereza Jandová) patří spolu s Kateřinou Tučkovou (1980) a Petrou Soukupovou (1982) k silné generaci mladých českých spisovatelek, které jsou pověstné silnými tématy a patří do exkluzivní stáje nakladatelství HOST. Je škoda, že na rozdíl od svých kolegyň, je o Jakubě Katalpě slyšet mnohem méně. Na svém kontě má doposud dvě knihy, její posledním počinem je román s lakonickým názvem - Němci. S Němci, německou kulturou a němectvím se v literatuře začínáme vypořádávat až nyní, velmi pomalu a stále je to vypořádávání bolestivé. Historická přináležitost k německému kulturnímu okruhu jakkoliv byla neoddiskutovatelná, a jakkoliv přinášela civilizaci byla Čechům vždy knedlíkem v krku, rozhodně ji nepovažovali za přínos. Když se navíc přidá období protektorátu a II. sv. válka, je důvod k jejímu odmítání ještě pádnější. Proto když se objeví knihy, které přinášejí jiný úhel pohledu a ty méně zjevné, nechtěné a nepříjemné pravdy, je to vždy záslužná práce. Takovou knihou jsou Katalpiny Němci. Na obálce sice mají obrázky roztomilých želatinových medvídků, ale místo sladkosti příběh provází jen hořkost. Němci jsou románem mimořádně nápaditým a drsným, v něčem přímo zolovsky naturalistickým. Oč méně však zevrubnějšího popisu, tím naturálnější jsou scény, zejména co se týká sexu, který je zde animální záležitostí a v Němcích už jej méně idylicky ani představit nelze. Jakkoli jde však o realistický román, je možné příběh německé učitelky Kláry Kolmannové, která je jeho hlavní hrdinkou, chápat i jako metaforu, jako obraz vzestupu a pádu, obraz ideálů a úpadku a to vše na pozadí banálnosti všedního života, který se pod vlivem vnějších okolností stává karikaturou sebe sama a nakonec upadá v zapomnění. Knihu je navzdory širšímu členění možno pomyslně rozdělit na dvě části. Na dobu předtím a potom, na město a vesnici, na Říši a Sudety, na dobu před válkou a na dobu předválečnou a válečnou, na dobu kdy se věřilo, a na dobu kdy se už nedoufalo. Všechno i tady však souvisí se vším. Katalpa vzestup i pád přináší prostřednictvím drobnokreseb, ve skečích obyčejných životů, kde je historický okamžik jen banální událostí, která se děje náhodou, v rámci pracovního dne, nebo neděle, na cestě do domů, na ulici, cestou, a která nemá v jejich životě žádné místo. Aspoň do té doby, než jej začne ovlivňovat. Křišťálová noc, požár říšského sněmu, pálení knih zakázaných autorů, plakáty na židovských obchodech, všechno se děje jen tak mimochodem, tak jako vždycky, stejně jako se pak stejně umírá. A čtenáře ne náhodou může napadnout určitá souvislost s románem 1913 Floriana Illiese. Zatímco město září pochodněmi a je krajinou vzestupu, jsou Sudety symbolem úpadku, krajinou tragickou a osudovou. Nejen proto, že vždy to byly hory, kde se sotva přežívalo. Žili tu právě zejména Němci. Němec v Sudetech byl však Němec druhé kategorie, jak ve své knize upozorňuje Katalpa. Nebyl Němcem z Říše. Klára jako učitelka odchází během války na umístěnku právě do Sudet, do malé vesničky Rzy na Opavsku. Chce učit, ale doma v Říši jsou místa jen v továrnách na výbušniny. Vesničané jí jako „té lepší Němce“ nejprve nedůvěřují a odmítají ji, ale později se s její přítomností smíří. Jsou však už 40. léta a nadcházející úpadek a pád říše však jako kdyby se projevoval prostřednictvím pádu osobního a skokem do bizarnosti. Klára skončí jako milenka místního rasa, se kterým ji však spojuje jen sex. Další aspoň částečně spřízněnou duší je její kolega Fuchs ze školy, který má však svých problémů dost. S postupem války se hroutí ideály, mizí očekávání, která snad v Sudetech nikdy ani nebyla. Klára zůstává ve vesnici neschopná odejít a v tomto bodě něčím připomíná Hájíčkovu Hanku z románu Rybí krev. Neschopností opustit místo, které už jí tím, že na něm setrvává ubližuje. Konec války jako kdyby si žádal i konec lidí – Fuchs si raději sáhne na život, než by opustil rodný dům, těhotná Klára se konečně chce vrátit do Německa, ale vše se komplikuje a její a Fuchsův syn zůstává v Čechách. Ten je také důvodem druhé linie příběhu, který se týká pátrání jeho dcery po německé babičce, o důvodech, proč ji otec nenáviděl a o nedosažitelnosti životů našich předků. Co zbude po člověku je nakonec vždycky jen cizí a zkreslený úhel pohledu druhých. Ani jeho dekonstrukce nemusí odhalit všechno. A stejné je to i s historií.