Jsem úplně uchvácena stylem psaní paní autorky, ty její extrémně krátké kapitoly a věty, které ale vyjádří vše potřebné mně doslova fascinují. Není tomu jinak ani v této knize. Její styl mi absolutně vyhovuje a těším se na její další tvorbu. Příběh samotný je jako taková chobotnice, spoustu příběhů=chapadel, které se nakonec propojí a spojí. Postavy (ty důležité) jsou velmi dobře zpracovány a popsány. K přečtení rozhodně doporučuji, je to potěcha číst.

Působivý příběh který nám ukazuje jak nečekaně se může náš život nejednou otočit vzhůru nohama, zároveň dokazuje že ne vše je v životě černobílé. Pro mne byl i velmi zajímavý pohled na válku ze strany německých obyvatel.

Gumoví medvídci na obálce Němců a žloutkový věneček na obálce Hany. Stejně těžké období války až po současnost. Poutavý příběh německé učitelky, poslané do Sudet. Generační poznávání nových skutečností z minulosti. Strohý literární jazyk, velmi dobře se čte.

Němci od Katalpy je krásná knížka, skvěle napsaná. Autorka nechodí ani na jedné straně kolem horké kaše. Ani slovo navíc, vše jasné, nekompromisní. Postav a jmen je hodně ale neruší plynulost děje, člověk si rychle zvykne, kdo je důležitý pro děj a kdo jen doplňuje dobové reálie či minulost jiné postavy. Čtenář je na konci krásně rozpolcený. Na jedné straně úleva s objasněním záhady a na té druhé nepopsatelný knedlík v krku a roztrpčení, že to mohlo dopadnout jinak. Líp? Možná?

Udiveně na něj pohlédla.
"Myslím, že jeli umřít."
Nevěděla, jak na jeho slova zareagovat, a nakonec se dokázala pouze křečovitě zasmát.
"Dodnes lituji, že jsem tím vlakem jel a někdy si dokonce přeju, abych místo toho jel tím druhým."
"Tím...jejich?" Váhala, jaké slovo použít. "Židovským"?
Mlčel.
" To je vám jich tolik líto?"
"Ne. Ale tolik se stydím."

Kniha je napsaná skvělým jazykem, čtenáře pohltí, a i když se člověk někdy lehce ztrácí v ději, je to výborné dílo. Zase jednou mladá česká autorka, která na sebe může být pyšná. Vřele doporučuji.

Spisovatelka s nezvyklým jménem Jakuba Katalpa (1979) (ve skutečnosti mnohem prozaičtejší Tereza Jandová) patří spolu s Kateřinou Tučkovou (1980) a Petrou Soukupovou (1982) k silné generaci mladých českých spisovatelek, které jsou pověstné silnými tématy a patří do exkluzivní stáje nakladatelství HOST. Je škoda, že na rozdíl od svých kolegyň, je o Jakubě Katalpě slyšet mnohem méně. Na svém kontě má doposud dvě knihy, její posledním počinem je román s lakonickým názvem - Němci. S Němci, německou kulturou a němectvím se v literatuře začínáme vypořádávat až nyní, velmi pomalu a stále je to vypořádávání bolestivé. Historická přináležitost k německému kulturnímu okruhu jakkoliv byla neoddiskutovatelná, a jakkoliv přinášela civilizaci byla Čechům vždy knedlíkem v krku, rozhodně ji nepovažovali za přínos. Když se navíc přidá období protektorátu a II. sv. válka, je důvod k jejímu odmítání ještě pádnější. Proto když se objeví knihy, které přinášejí jiný úhel pohledu a ty méně zjevné, nechtěné a nepříjemné pravdy, je to vždy záslužná práce. Takovou knihou jsou Katalpiny Němci. Na obálce sice mají obrázky roztomilých želatinových medvídků, ale místo sladkosti příběh provází jen hořkost. Němci jsou románem mimořádně nápaditým a drsným, v něčem přímo zolovsky naturalistickým. Oč méně však zevrubnějšího popisu, tím naturálnější jsou scény, zejména co se týká sexu, který je zde animální záležitostí a v Němcích už jej méně idylicky ani představit nelze. Jakkoli jde však o realistický román, je možné příběh německé učitelky Kláry Kolmannové, která je jeho hlavní hrdinkou, chápat i jako metaforu, jako obraz vzestupu a pádu, obraz ideálů a úpadku a to vše na pozadí banálnosti všedního života, který se pod vlivem vnějších okolností stává karikaturou sebe sama a nakonec upadá v zapomnění. Knihu je navzdory širšímu členění možno pomyslně rozdělit na dvě části. Na dobu předtím a potom, na město a vesnici, na Říši a Sudety, na dobu před válkou a na dobu předválečnou a válečnou, na dobu kdy se věřilo, a na dobu kdy se už nedoufalo. Všechno i tady však souvisí se vším. Katalpa vzestup i pád přináší prostřednictvím drobnokreseb, ve skečích obyčejných životů, kde je historický okamžik jen banální událostí, která se děje náhodou, v rámci pracovního dne, nebo neděle, na cestě do domů, na ulici, cestou, a která nemá v jejich životě žádné místo. Aspoň do té doby, než jej začne ovlivňovat. Křišťálová noc, požár říšského sněmu, pálení knih zakázaných autorů, plakáty na židovských obchodech, všechno se děje jen tak mimochodem, tak jako vždycky, stejně jako se pak stejně umírá. A čtenáře ne náhodou může napadnout určitá souvislost s románem 1913 Floriana Illiese. Zatímco město září pochodněmi a je krajinou vzestupu, jsou Sudety symbolem úpadku, krajinou tragickou a osudovou. Nejen proto, že vždy to byly hory, kde se sotva přežívalo. Žili tu právě zejména Němci. Němec v Sudetech byl však Němec druhé kategorie, jak ve své knize upozorňuje Katalpa. Nebyl Němcem z Říše. Klára jako učitelka odchází během války na umístěnku právě do Sudet, do malé vesničky Rzy na Opavsku. Chce učit, ale doma v Říši jsou místa jen v továrnách na výbušniny. Vesničané jí jako „té lepší Němce“ nejprve nedůvěřují a odmítají ji, ale později se s její přítomností smíří. Jsou však už 40. léta a nadcházející úpadek a pád říše však jako kdyby se projevoval prostřednictvím pádu osobního a skokem do bizarnosti. Klára skončí jako milenka místního rasa, se kterým ji však spojuje jen sex. Další aspoň částečně spřízněnou duší je její kolega Fuchs ze školy, který má však svých problémů dost. S postupem války se hroutí ideály, mizí očekávání, která snad v Sudetech nikdy ani nebyla. Klára zůstává ve vesnici neschopná odejít a v tomto bodě něčím připomíná Hájíčkovu Hanku z románu Rybí krev. Neschopností opustit místo, které už jí tím, že na něm setrvává ubližuje. Konec války jako kdyby si žádal i konec lidí – Fuchs si raději sáhne na život, než by opustil rodný dům, těhotná Klára se konečně chce vrátit do Německa, ale vše se komplikuje a její a Fuchsův syn zůstává v Čechách. Ten je také důvodem druhé linie příběhu, který se týká pátrání jeho dcery po německé babičce, o důvodech, proč ji otec nenáviděl a o nedosažitelnosti životů našich předků. Co zbude po člověku je nakonec vždycky jen cizí a zkreslený úhel pohledu druhých. Ani jeho dekonstrukce nemusí odhalit všechno. A stejné je to i s historií.

Kniha mne nezaujala, přišla mi příliš vykonstruovaná se snahou za každou cenu se zalíbit, příběh sice není špatný, ale přišla mi jako psaní pro psaní, dávám palec dolů

Velmi zajímavá kniha, autorce se povedlo stále "ožehavé téma" uchopit z několika úhlů pohledu a nezůstala u obvyklých frází a schematických závěrů... Každý má svůj ojedinělý příběh a okolnosti, které jej dovedou mnohdy úplně jinam a k takovému jednání, které by nejspíš ani sám od sebe nečekal. Zajímavé téma, neotřelé podání

Poutavý příběh, z literárního hlediska nijak zvláštní počin,

Příběh je silný a dobře vystavěný, atmosféra člověka doslova pohltí. Není to "o Němcích", nebojte se politiky, je to o lidech. Prostě jeden ostrov lidí v moři světa, autorka je zřejmě nejenom citlivá, ale i rozumná a bystrá žena. Jediné, co si dovolím vytknout je slabší "současnost". Jinak 90% knížky je výborných. Zatím je tohle knížka, která mě z přečtených současných českých spisovatelů jediná nadchla. Doporučuji!

Čtivý příběh na téma, které u nás bylo dlouho tabu. Pohled "z druhé strany" ve stínu válečných a poválečných událostí. Přečetla jsem jedním dechem....