(…) Navzdory živému ději má kniha spíše pomalé tempo. Autorka se totiž příliš neuchyluje k dialogům, a tak většinu románu tvoří popisy. Události jsou často vystiženy přísně chronologicky a ničím nenarušeny, kupříkladu: „Na ulici se za ní chlapi otáčeli. Zvykla si na jejich obdiv a brala ho jako samozřejmost. Ochotně odpovídala na pozdravy, občas bezděky navázala na žert. Ale zatvrzele ignorovala i ty sebenevinnější komplimenty…“

V podobném duchu a bez jediného dialogu se nesou téměř tři stránky. Povahové rysy postav tak čtenář pozná spíše z několikavěté charakteristiky než ze samotného jednání. Chybějící myšlenkové pochody, ať už verbalizované, nebo neverbalizované, znemožňují přímý, hlubší vhled do postav a jejich osudy se jeví jaksi zprostředkovaně. (…)

(…) Nejde čistě jen o milostný příběh, obsahuje mimo jiné i arménské reálie a arménskou kuchyni. Nechybí tu ani tradiční zvyky a různé pověry. Vše se odehrává po zkušenosti arménských událostí, jež se staly v 20. století a do určité míry zasáhly dotyčné ženy – od arménské genocidy, občanské války až po nadvládu Ruska za Sovětského svazu. Vše je ale prodchnuto decentním humorem a jemnou linkou melancholie.

Kniha působí sofistikovaně a proto příběh funguje, jak má. Kdo byl nadšen z prvního překladu arménské autorky do češtiny Tři jablka spadlá z nebe, rozhodně se mu budou líbit i Čtyři ženy a jeden pohřeb, byť si troufám tvrdit, že je určena i pro širší čtenářský okruh. Z hlediska stylistiky u překladu zamrzí především četné chyby a překlepy, které jsou občas až rušivé.

Koho zaujme cizokrajné prostředí prošpikované odkazy, milostný šestiúhelník a lidský rozměr, bude dozajista tím pravým čtenářem. Občas budete mít pocit, že jste v nějaké moravské vesnici, ale právě v tom je Narine Abgarjan excelentní – umí natolik expresivně popsat vůně a chutě jakoby byly na dosah a vedle vás. Chcete-li zažít Arménii i s její pohnutou historií, rozhodně bude kniha Čtyři ženy a jeden pohřeb výbornou volbou. (…)