Toto je moje první zkušenost s vietnamskou literaturou, i jde spíše o román o Vietnamu než o vietnamský román, protože autorka žije v Americe. Asijská kultura mi není příliš blízká, nemám s ní prakticky žádnou zkušenost, a tak některé její prvky, které kniha zachycuje, pro mě byly překvapující, např. opravdu silná, až svazující, rodinná pouta, která z Evropy neznáme. Kniha vypráví příběh jedné rodiny na pozadí vietnamského (stále trvajícího) experimentu s komunismem a vietnamské války, která je zde chápána především jako válka občanská, která staví členy rodiny proti sobě. Román je dobře napsaný, působivý a pro milovníky dobrých konců asi trošku hůře stravitelný. Oceňuji především to, že se autorka pokusila zachytit politické pozadí, to mě osobně zajímalo nejvíce.

"Hory zpívají "je kniha od autorky, která se narodila v Severním Vietnamu. Příběh, který je částečně inspirován zážitky a životem její rodiny a mnoha dalších Vietnamců.
Je vyprávěn dvěma ženami. Babička Dien Lan vypráví své vnučce Huong o životě své rodiny v době francouzské nadvlády. O svém životě, který byl krutý a co všechno musela vytrpět ona , ale i její rodina. Hladomor nebo pozemkovou reformu, kdy přišli o všechen majetek a sama s dětmi musela utéci, aby si zachránila holý život. Huong nám zase přibližuje dobu války ve Vietnamu, kdy zůstala s babičkou sama. Její rodiče i strýčkové odešli bojovat. Snaží se spolu přežít, schovávají se před bombardováním, shánějí jídlo, kde se dá. Strastiplná cesta obou žen, je nejen příběh o přežití, ale i o lásce a pokrevních poutech.

"Babička mi kdysi říkala, že výzvy, kterým musel vietnamský lid čelit během svých dějin, jsou tak velké jako nejvyšší hora."
Chci konzumovat víc takových knížek, které mě budou nutit načíst si příčinu válek. Díky kterým mi není svět lhostejný. Budu žasnout nad barvitým dětským pohledem. A budu pyšné říkat, ze autorka popisuje zkušenost rodiny a známých ze svojí země. Protože takové knížky mají nejvyšší hodnotu. Nejlepší knížka od Joty co jsem četla. Nejde odložit a bolí. Války jsou nesmysl a ještě větší nesmysl je, že furt probíhají, potom co víme, co nás stojí. Chceš se vztekat? Tak si ji přečti. Četla jsem to s pokorou a pusou dokořán, je moc silná. Jako není to vůbec oddechové čtení. Je to psané s úctou k zemi a předkům, krásnými slovy, ale člověk se doslova do písmene bojí otočit stránku - co se těm Vietnamcům zase stane. Válka, hladomor, pozemková reforma. Furt něco. Po dočtení jsem vděčná, kde a kdy žiju, že nemám hlad a žádného člena rodiny ve válce. Co by ta to Huong dala.
"Když naše příběhy přežijí, my neumřeme, i když naše těla na této zemi již nebudou."