(...) Vždy se Dějevův vlak a jeho obyvatelé dostanou do situací, kdy jim nevyhnutelně dojde jídlo či voda, léky, cokoliv. A vždy přijde zázrak, zvláště v sovětském světě něco tak absurdního, který je vysvobodí a dá jim hojnost toho, co tolik postrádali. V těchto momentech román nepůsobí příliš reálně, ale i tady velmi pravděpodobně vychází z dějinných událostí. V závěrečném komentáři Jachinová popisuje vznik knihy, v níž čerpala z pamětí stranických a sovětských funkcionářů, těch, kteří se ve 20. letech 20. století „podíleli na odstraňování bezprizornosti a na boji proti hladu“. Vycházela i z publikací historiků a dalších zdrojů a na reálných základech se jí podařilo napsat velký román, který zvláště ve dnech ruské agrese na Ukrajině, jež řadu lidí vrhá do existenčních obtíží, získává ještě silnější a bolestnější rozměr. (...)

(…) Samotné děti tu nemají moc prostoru, děj se soustředí zejména na jejich pečovatele. Přesto několik z nich poznáváme blíže prostřednictvím vzpomínek na jejich nedávnou minulost. Vidíme tak brutální obrazy z hladového ruského venkova, kde děti živořily často už bez rodičů, kde docházelo ke kanibalismu a dalším zvěrstvům.

Silná je zejména litanie zkušenosti hladomoru od Dějevova stínu Zagrejky, nalezence od trati. Jachinové se daří charakterizovat v dětském davu i několik dalších hrdinů v čele s tragickou, taktéž reálným příběhem inspirovanou postavou Seňy Čuvaše, chlapce pronásledovaného nočními můrami plnými útočících obřích vší.

I krátké periferní příběhy zesilují působivost románu, jako když jsme nevěřícnými svědky nakládání dětí do vagonů provázeného snahou dětí z ulice se také dostat do vlaku i snahou matek nacpat do vlaku své kojence.

Všechno jsou to bolestné, kruté příběhy, v nich není mnoho lidského. O to zázračněji však působí příběh vlaku, jenž sirotky, kteří by mohli být každému lhostejní, nasytí, obstará a přepraví do bezpečí. (…)