Neustálé bombardování proudem Wintenbergových slov vás možná po nějaké době unaví a napadne vás čtení přerušit, nebo něco v textu přeskočit...ale to by byla chyba, po chvíli vás kniha zase pohltí a nepustí až do konce.

Doposud nejobsáhlejší kniha Jaroslava Rudiše si získala nemalé mediální ohlasy a byla také nominována na literární cenu Magnesii Literu za nejlepší překladovou knihu roku 2021 (autor knihu napsal v němčině). Nejspíše tedy neunikla ani vaší pozornosti. Na více než čtyřech stech stránkách se odehrává příběh devadesáti devíti letého Winterberga, který se se svým pečovatelem Janem Krausem vydává na cestu po Evropě. Vlakem. Se starým baedekrem z roku 1913.

Autor čtenáře od počátku nešetří - kniha začíná několikastránkovým a téměř nepřerušovaným monologem Winterberga. Začíst se nebylo lehké, ale po několika stránkách se mi podařilo se na knihu napojit a připadala jsem si, jak když cestuji vlakem se svým dědečkem. Určitě to všichni znáte, dědečkovské vyprávění plné vzpomínání, opakování se a zamotávání se. Vyprávění plné příběhů, které už jste tolikrát slyšeli. Jen s Winterbergem je to trochu složitější. Jeho vzpomínání totiž překračuje jeho život a vrací se hlouběji do historie - k bitvě u Hradce Králové, k atentátu v Sarajevu, k otevření prvního krematoria (slovy Winterberga žároviště) na území Rakouska-Uherska, …

Rozhodně si nemyslím, že se jedná o lehké čtení a že je to kniha pro každého. Ale pokud vám kniha sedne, bezpochyby si odnesete nezapomenutelný čtenářský zážitek. Jako v předchozích knihách i zde autor pracuje s opakováním a s dynamikou textu, čímž dokáže dodat výpovědi na intenzitě a na naléhavosti. Narozdíl od předešlých knih se ve Winterbergově poslední cestě opakování objevuje v mnohem větší míře. Chápu, že to místy na čtenáře může být už příliš.

V případě, že jste od Jaroslava Rudiše doposud nic nečetli, doporučuji vám začít jinou knihou. Navrhuji například své oblíbené - Potichu nebo Nebe pod Berlínem. A pokud už máte pár autorových knih za sebou a chystáte se na Winterbergovu poslední cestu, připravte se na to, že je v něčem velice podobná předchozím knihám a v něčem úplně jiná (což je vlastně asi to, co od svých oblíbených autorů chceme, jinak bychom se jejich děl snadno přejedli). A jestli se vám do knihy zprvu nepodaří začíst, hned to nevzdávejte. Na závěr přidávám autorovu radu, co v takovém případě dělat - zkuste si ke čtení otevřít pivo a nebo si ji vzít na cestu do vlaku!

-@jackelinmandragor-

„....A potom Winterberg usnul. Tak rychle, jak to umí jedině on.
Vytáhnout špunt.
Vypustit vzduch.
Zavřít oči.
Dobrou noc.....“

Nastal klid, kdy si člověk mohl při čtení aspoň na chvíli oddechnout. Protože Winterberg stále vyprávěl. Vyprávěl o dějinách Rakouska-Uherska. Vyprávěl o dějinách nově vzniklého Československa, které tolik miloval. Vyprávěl svůj příběh skrze dějiny. Winterberg a jeho záchvaty historie. Tuny informací, které nutily při čtení přemýšlet a mnohdy i zjišťovat a studovat literaturu mimo, navíc. Winterberg, starý pán, tak starý, jako naše republika, jako žároviště v Reichenbergu. A vedle něj pan Kraus, jeho průvodce a kapitán při jeho poslední plavbě. Velmi osamělý muž, který si životem vláčí nejedno břímě.

Zpočátku se mi kniha nečetla lehce. Chvíli trvalo, než jsem si zvykla na trochu specifický styl psaní. Ale časem jsem zjistila, jak čtení odsýpá. Že čím více Winterberg mluví, tím já zrychluji, až jsem se těšila, kdy to přestane, kdy konečně zavře klapačku, kdy nastane ten kýžený oddych, zklidnění a Winterberg konečně usne. Uff!! Tohle tedy byla jízda! A já mám teď chuť, naskočit v České Lípě na vlak a jet přepadnout Liberec.....

Víme tak málo o historii naší Mitteleurope….Děkuji za výlet s panem Winterbergem

Dva roky po německém vydání jsme se dočkali i u nás. Těšil jsem se, těšil a jsem nadšen. Od Jaroslava Rudiše není špatná žádná kniha ale tohle je skvost. Poetické, melancholické, dojemné i humorné. Navíc jsem, stejně jako Wenzel Winterberg, "ein Eisenbahnmensch". Už jsem začal shánět Baedeker z roku 1913. Doporučuji a děkuji.