Příběh mladé, talentované prvorepublikové herečky Jarmily Horákové, jejíž nadějnou kariéru ukončila v pouhých třiadvaceti letech nevyléčitelná nemoc.
Přiznám se, že jsem se zpočátku do knihy nemohla začíst, ale jak jsem se postupně ponořovala do děje, byla mi hlavní hrdinka čím dál tím víc sympatická, a já jsem spolu s ní prožívala okamžiky radosti, nejistoty, slávy a nakonec i její tragický konec.
Kniha vznikla podle skutečného deníku Jarmily Horákové a nakonec mě tak zaujala, že jsem si po jejím přečtení vyhledala i další informace o této výborné herečce ve Wikipedii.

Jarmila Horáková – herečka první republiky. Velice talentovaná a nadějná umělkyně. Bohužel její život velice brzy ukončila vážná nemoc. O dvacet let později poznáváme Olgu, která se rozhodne sepsat příběh nadějné herečky. Díky němu se vzpomínkami vrací do doby svobody a naděje.

Miluji knihy Jany Poncarové, každá si mě získala, každou jsem prožila a příběhy jednotlivých hrdinek mě zasáhly. Nejinak tomu bylo i u Herečky.

Kniha na Vás dýchne atmosférou divokých dvacátých let. Divadlo, umělci, spisovatelé. Všichni tvořili a věřili, že nyní je to v jejich rukou, aby lidem ukázali, kam by dnešní svět měl směřovat. Nebáli se šokovat a šli si za svým cílem.

Vypravěčky, které se v knize střídají, mají svůj styl vyprávění. Díky němu okamžitě víte, kde se zrovna nacházíte. Před očima nám postavy ožívají a ukazují nám, jaké vlastně jsou. Při čtení jsem se dokázala vcítit do jejich nálady a každou kapitolu jsem se stávala jednou z nich. Postupně se nám příběhy obou hrdinek určitým způsobem protnou a bylo moc zajímavé to sledovat.

Knihy, která nám vyprávějí o skutečných hrdinkách mě vždy moc baví. Jelikož jsem ani Jarmilu, ani Olgu neznala, dohledávala jsem si další informace z jejich života, a hlavně pak fotografie. Díky tomu, co jsem se vše dozvěděla, dostala pro mě kniha ještě hlubší význam a s hrdinkami jsem se dokázala ještě lépe sžít.

Kniha plná emocí, života, naděje, ale i smutku, ztráty a bolesti. Kniha, od které jsem se nemohla odtrhnout, do které jsem se dokázala ponořit a nevnímat okolí.

Jsem ráda, že má očekávání byla naplněna. Kdo máte rádi příběhy o silných ženách, rozhodně doporučuji nejen tuto knížku, ale celou tvorbu Jany Poncarové.

“Vždyť se tam tolik těším- a přece tuším uprostřed té slávy svoji zkázu.” Příběh prvorepublikové herečky založený na jejích deníkových zápiscích mě neoslovil na pět hvězd. Kostra knihy je střídání dvou pohledů- Jarky Horákové herečky z první republiky a Olgy spisovatelky z protektorátu, která píše o zesnulé kolegyni divadelní hru. Ze začátku příběh protékal kolem mě a ne a ne mě vtáhnout mezi řádky. Není to napsané špatně, vůbec ne. Dialogy dobové, divadelní prostředí je atraktivní s personami jako Seifert, Teigle, Voskovec… ale celé to na mě blikalo roztěkaností, jen lehce načrtlé a nedotažené do konce. Rozpolcenost herečky mezi povinností založit rodinu a touhou po divadle jen klouzala po povrchu a nezahryzla se do mě dostatečně. Nebylo tam to něco, co ve mně zůstane i za měsíc. Dějově se to za mě půlku knihy točilo v kruhu a nikam radikálně neposouvalo. “Jenže to nebyly dívky do života. Žily samy sebou, svoji krásou, uměním.” Ty myšlenky mezi řádky tam byly místy tak krásné, ale pro mě zkrátka neukotvené. “Nikdy nebyla holčička, co čeká na prince, ale herečka plná touhy. Svými rolemi mluvila za svoji generaci.” Posledních 100 stránek mě poháněla touha dozvědět se, jak Jarka dopadla, ale vzletné věty stále létaly kolem mě bez účinku. Zase ale, jako u každého zklamání dodávám, že to někomu může stačit, může sednout její styl a moc to těm čtenářům přeju. Já mezi ně bohužel nepatřím a další knížky vynechám.