Málokterá kniha se mi letos tak vryla do paměti jako právě tahle. Hluboce lidský příběh, tragikomické a zajímavé charaktery postav, těžký osud a v tom všem přítomná naděje - to vše s nádechem magického realismu tvoří duši lahodící čtenářský zážitek.

Tento na jednu stranu drsný, na druhou však až pohádkový příběh, nás zavede do malé horské vesničky Maran. Žije tam už jen pár starších obyvatel, kteří se odmítají vzdát místa, kde žili celý život. V souladu s přírodou tu přijímají život s vděčností a pokorou. Poznáme několik z nich a jejich příběhy. Dozvíme se, proč jsou právě tam, kde jsou, jaký osud, většinou nelehký, jim Bůh nadělil a jak s se s ním dokázali vyrovnat.

Od prvních stránek jsem se do knížky ponořila a už jsem z Maranu nechtěla odejít. Chtěla jsem tam prožít nějaký čas společně s Anatolií, Jasaman, Vasilijem a dalšími. Jejich životní příběhy byly silné i dojemné, kolikrát nepředstavitelné.

Moc mě baví číst o různých pověrách, o přírodní léčbě v rukou babky kořenářky, o tom, jak lidé bydleli, jak žili, co jedli (až detailně popsaná jídla mi při čtení dělala opravdu chutě). Také výklad snů a jaký význam jim lidé přikládali byl neskutečně zajímavý.

Kniha se dá nazvat magickým realismem. Je tak skvěle napsaná, že kolikrát netušíte, co by měla být ještě pravda a co už nějaké kouzlo, nějaká vyšší moc.

V příběhu nehledejte žádné velké akce, i když spoustu zajímavých informací se zde dočtete. Já se však od čtení nemohla vůbec odtrhnout a kdybych měla čas, tak celou knihu přečtu najednou a vůbec ji neodkládám. Některé pasáže v ní jsem si neskutečně užila a prožila. Mimo jiné, třeba vše kolem bílého páva, který má v knížce své místo. Jelikož k nám na zahradu často chodí zámečtí pávi a mezi nimi je jeden bílý, tak mi to přišlo neskutečně osobní, kouzelné a dojemné.

Nádherná kniha, ve které najdete mnoho krásných myšlenek, některé jsou moudré, jiné úsměvné. Příběh, u kterého vím, že se do něj chci ještě někdy vrátit.

Krásný příběh odehrávající na neurčitém místě a v neurčitém čase, čtenář však tuší, že se děj odehrává v některé z křesťanských zemí Sovětského svazu možná v polovině 20. století. Hlavní postava žije v izolované horské vesnici a společně se svými nemnoha sousedy překonává přírodní katastrofy i lidská neštěstí. Sílu ji k tomu dávají tradice, které tvoří nezpochybnitelný základ životů zdejších lidí. I když se zdá, že kniha je spíše o smrti než o životě, není to smutný příběh a rozhodně stojí za přečtení.

Nejprve se musím zpětně omluvit a hluboce sklonit před touto knihou! Už v první třetině jsem si ji dovolila hodnotit, ale to jsem ji tedy velmi špatně odhadla!!
Před ní jsem totiž na jeden zátah přečetla oba díly Šikmého kostela a začátek této knihy na mě opět padl jako těžká duchna. Opět těžké osudy lidí, tentokrát žijících v někdy až nelítostných podmínkách, odříznuti v bohem zapomenuté vesnici Maran, kdesi v Arménii....ale tentokrát to bylo jiné. Čím déle jsem četla a poznávala příběhy jednotlivých rodin, jejich nelehkých údělů i zkoušek nakládaných na jejich těžkou prací sehnutá záda, tím více z toho překvapivě čišel optimismus a jakási všudypřítomná naděje. Že zítra bude líp, že přece znovu přijde jaro, zase vzejde obilí....
A co pro mě bylo nejvíce občerstvující, byly vztahy na vesnici. Žádné záště, pomluvy a nevraživost, ba naopak. Pospolitost, vstřícně podaná ruka v nouzi a všudypřítomná laskavost. Nakonec došlo i na pár vyloženě úsměvných okamžiků, dojemných a tak lidských, že mé srdce se opravdu tetelilo blahem.
Doporučuji k přečtení i pohlazení na duši!

Oslava života, který vítězí nad všemi tragédiemi. Pokud máte pocit, že se s vámi život nemazlí, přečtěte si a rázem budete vděční za ty malinkaté bolístky, které nás provází.

Ach, přátelé, právě jsem se vrátil z Arménie. Vysoko v horách tam leží docela zapomenutá vesnička, celý svět na ní zapomněl. Zůstali v ní jen ti, kdo se nechtěli vykořenit. Jejich kraj je jako širokoúhlé plátno, v každém rohu se něco děje. Ve slunečních paprscích tam můžete docela nalevo v horním rohu vidět anděla. Možná se vám to jen zdálo (?). Ale ten bílý páv na verandě jednoho domu, ten je skutečný. Taky před ním cítíte jistý ostych?
🍏
Úplně jsem tam zapomněl na čas. Jako by se tam zastavil, nebo plynul úplně jinak. Býval bych vám to tam nafotil, ale mobily tam nějak nejsou, tak ani nefungoval ten můj. Ale vůbec jsem si na něj už ani nevzdevhl. Pozoroval jsem všechny místní a poslouchal jejich rodinné příhody. Mojí velkou přítelkyní se stala Anatolie Sevojancova. Když jsem ji potkal poprvé, zrovna se ukládala na smrtelné lože, no vážně. Ale vzdávala se moc brzy. Ještě štěstí, že jí Vasilij nesl tu kosu! A ne, to není místní smrťák, ale kovář, prima chlap.
Já jsem byl jen vetřelec, jako Nastasja. Ta své okouzlení aspoň uměla nakreslit. Já si ho nesu "jen" v sobě.
🍏
Zajeďte do Maranu a nechte se pozvat do životů tamních, dokud tam někdo ještě je. Budete na ně rádi vzpomínat.
🍏
A tady máte 🍏 na cestu.