K přečtení knihy jsem měla více důvodů - jméno spisovatelky, kniha byla zařazena ve Velkém knižním čtvrtku a seriálové zpracování knihy.
Sledujeme vyvíjející se vztah Marianne a Connella během tří let. Oba se během té doby snaží pochopit vlastní pocity, najít své místo ve společnosti a hlavně, nalézt cestu k sobě navzájem.
Úvodní stránky mohou překvapit úsečností a strohostí. Stejně tak chybějící úvozovky u přímé řeči. Ale pokud se přizpůsobíte, odměnou se vám dostane bohatý a poetický román.

Dva mladí lidé částečně determinováni prostředím, ve kterém vyrůstají, a zároveň, ač z diametrálně odlišných rodin, jsou oba ve svém životě stejně ztraceni. Jejich neschopnost poradit si s vlastním životem, vyznat se ve svých pocitech a pojmenovat je, je dokonalým obrazem dospívání a hledání si místa ve společnosti. Tato kniha je zobrazením niterné snahy najít sebe sama a vyrovnat se s tím, kdo jsem. Ale také krásným obrazem první velké lásky, toho, jak v ní zůstáváme utkvělí a postupně si ji idealizujeme v sladkobolnou nedosažitelnou utopii, kterou se někdy pokoušíme znovu nalézt a přitom jsme konfrontováni s realitou.

Přečetla knihkupkyně z Plzně - Borská pole:

Jako první mě na knize překvapila absence přímé řeči, která ale na příběhu Connella a Marianny nijak neubírá. Postavy těchto dvou teenagerů, jak už název napovídá, jsou úplně normálními lidmi a přesto vás děj vtáhne jako magnet. Dalo by se říci, že na příběhu dvou teenagerů, kteří zažívají problémy a strasti denního života nemůže být nic zajímavého, a přesto, jak čtete, nemůžete se odtrhnout a vždy, když čekáte nějaké vyvrcholení, přijde úplně jiné. Dospívání není jednoduché a tento příběh to skvěle vystihuje. Pro mě byla kniha Normální lidi krásným relaxem v podobě milého a hlavně reálného příběhu dvou zamilovaných lidí.

Marianne, holka, která na střední neměla kamarády a všem se zdála divná.
Connell, kluk, který byl hvězdou střední školy, obklopen spoustou kamarádů.

Jejich přátelství bylo pro ostatní tajemstvím. Oni dva spolu měli něco výjimečného. Něco, co obyčejný člověk nemusí zažít za celý život.

O rok později už byli na vysoké a jejich role se vyměnily. Marianne byla královnou večírků. Connell nemohl najím své místo ve společnosti. Ale když byl s ní, věděl, kam patří. Jejich společné chvilky byly pro oba to jediné, co k životu potřebovali. Byli ve své bublině a kdokoli jim jejich vztah mohl jen závidět.

Co je společensky přijatelné a co už ne? Je potřeba se ve společnosti zavděčit opravdu všem? A co všechno člověk musí vytrpět, aby konečně řekl dost?

Příběh je opravdu silný, pro některé možná nudný. Já jsem četla s napětím až do konce. Monology jsou hodně filozofické (osobnosti, podstata lidského života, …). Otevřený konec mě malinko naštval, ale dává člověku možnost využít vlastní fantazii k domyšlení konce.
Text je chaotický, skáče se v čase a chybí uvozovky. Mě to ale nevadilo.
Myslím, že by tento příběh byl zajímavý i ve filmovém zpracování.

Irsko 2011, střední škola
On: hráč fotbalu, oblíbený introvert, svázaný tím, co si o něm spolužáci myslí
Ona: komplikovaná osobnost bez přátel s provokativním vystupováním, postrádá vřelost

"Marianne žije volně jako pták, vnímal to. To on se zachytává v různých pastech."

Začíná to jejich pusou a pokračuje nepředvídatelně dál, každá strana tě překvapí. Střídají se jejich pohledy.
Kniha nemá pevné schéma, či lehce popsatelnou chronologickou linku a strašně těžce se uchopuje, natož pak zařazuje do žánrové škatulky.
Sleduješ mladé lidi v Irsku (2011-2015), kteří se plácají životem a neví, co od něho chtít.
Když už si myslíš, že ukotví (ať už ve vztahu nebo názorově) nastane zvrat a ty vypluješ s hrdiny úplně jiným směrem.
Řeší se tu život a touha zapadnout. Co je konvenční nebo společensky přijatelné? Když nejedeš v zajetých kolejích, je těžké hledat vlastní cestu. Jak je obtížné nepřetvařovat se a snažit se zavděčit společnosti.
Výsledný dojem jednoznačně pozitivní. Až se divím. V průběhu totiž převládala chaotičnost. Hodně se skáče v časových blocích, chybí uvozovky, je tu HODNĚ filozofických (existenciálních) monologů.
Velké plus za pouhé nakousnutí věcí a ponechání prostoru pro fantasii čtenáře.
Otevřeným koncům neholduju ale tady to pasovalo.

Sally Rooney prostě umí psát. V románu Normální lidi přesvědčivě dokládá, že úspěch jejího debutu Rozhovory s přáteli nebyl jen výstřelem, který zazněl do ticha a zmizel - zde se ukazuje, jak výborně autorka dokáže vypracovat a rozvíjet psychologii hlavních postav Connella a Marianne od jejich teenagerovských let až na práh dospělosti a o kousíček dál. Dokáže na základě pečlivě odpozorovaných skutečností přesvědčivě vymodelovat situace, do nichž se mladí lidé dostávají v určité fázi života a popsat, jak je (ne)zvládnout. S minimem výrazových prostředků a bez nutnosti vleklých popisů dokáže načrtnout prostředí, v němž její postavy nikoliv žijí, ale existují. Příběh se sice odehrává v Irsku, ale není problém přenést jej v hlavě kamkoliv do západní Evropy či do Severní Ameriky, zkrátka všude tam, kde chodí mladí lidé do školy a na univerzity a zažívají životní vítězství, zklamání, setkávají se s realitou sociálních rozdílů a snaží se ji řešit. Velmi si také cením autorčiny schopnosti nahlížet na intimitu jako na něco, co se nemá přehlížet ani zesměšňovat. Normální lidi jsou pro všechny, kteří se rádi vrátí do doby studií, ale nemají potřebu říkat "ta dnešní mládež", spíš se zamyslet nad vlastním vnímáním dospělosti a věcí, které k ní patří, ať už jde o vědomí svého já, nebo o společenský status. A jsou i pro čtenáře věkové skupiny 20+, protože mohou pomoci právě při uvědomění si toho, kdo vlastně jsou a kam směřují.