(...) Michal Ajvaz se řadu let věnuje zvláštnímu tajemství. Zkoumá, jakým způsobem a odkud se rodí slova a jak se spojují do příběhů. Z jeho knih je patrná sympatická posedlost tímto náhlým zjevováním; protože to, co se tu zjevuje, nejsou nějaké řady písmen, slov a vyprávění, nýbrž samo bytí. (...) V knize je několik románů v románu, kupa drobným anekdot a minipříběhů. Jako by autor měl radost z toho, že tohle vše je možné, a přitom dává najevo, že to nemá úplně pod kontrolou. Vzniká tak výrazný kontrast. Způsob Ajvazovy tvorby připomíná dokonale fungující stroj na psaní, vyprávění plyne monotónně, bez přeryvů a vylévání emotivní energie, ale zároveň chce říct - "za všechno může nekontrolovaná divokost počáteční prázdnoty".

<p>(...) Jeho poslední opus (běžně to slovo nepoužívám, ale tady je namístě), více než pětisetstránkový román Cesta na jih, nemá v současné próze obdoby. Těžko ho k něčemu připodobnit, je to spíše úkaz, který nevyrůstá z kontextu toho, co se běžně i na dobré úrovni píše: je to solitér celý zrozený v intelektu a fantazii svého tvůrce. Tyto dvě složky jsou zcela rovnocenné. Jedna podpírá druhou a iniciují se navzájem. Fantazie slouží intelektu, který vede fantazii, a naopak. Jako když sen vypráví filozof a logik nebo když matematik ve snu řeší složité rovnice. (...) Ta kniha je bludiště, ale není nutné se ho bát. Jeho stěnami prosvítá slunce jihu a smyslu, ke kterému nelze sejít jinak než hledáním sebe sama po cestě.</p>

(...) Poslední Ajvazova próza je v tomto duchu "utkána" nejen z uvedeného konceptu prázdna a z principu vnořeného vyprávění, uplatňovaného zde téměř až do úmoru, ale také z okouzlení světelnými fenomény středomořské přírody, z odyssejského bloudění dvojice protagonistů od prvního města (a jeho sémiotické hádanky) k desátému, a také z kompozičního rámce běžné detektivky. Výsledkem je melanž vysokého a nízkého, jdoucí však dále, než je obvyklé, totiž snahou rozpustit tuto hierarchii v jinak založeném pohledu na svět a umění.

Náhodné setkání dvou nikam nepospíchajících u stolku pobřežní restaurace v jedné malé krétské vesničce nabízí příležitost k vyprávění. Mladý muž, který si k vypravěči Cesty na jih přisedá, tak po dobu několika večerů zpřítomňuje zažité události, dojde ale i na příběhy, které psali či vykládali hrdinové jeho vyprávění.

(...) Pětisetstránková Cesta na jih je v první řadě cestou bludnou. A to vědomě, neboť cíl příběhu není pro Ajvaze nic předem pevně daného, stejně jako neexistuje žádný jeho "střed". Vyprávění samo o sobě je nekonečné. (...) . Přesto tu najdeme náznaky toho, že tento příběh je jen písmenem jiného, většího. Spisovatel neustále upozorňuje na skutečnost, že žádný příběh - stejně tak jako žádná teorie či žádný svět - není hlavní, centrální, jediný, věčný či dokonale homogenní. Vše je v pohybu, každá věc či příběh má směrem ven rozmazané kontury. (...) Zní to filozoficky, ale to už jsme zase zpátky na začátku: dobrodružná fikce jako filozofie a filozofie jako dobrodružná fikce. Právě toto je Ajvazovo nevyčerpatelné téma. Řečeno jeho vlastními slovy: "Literatura založená na dobrodružství a hře se možná přibližuje tomu, co je v existenci podstatné."