Jedna z mnoha vždy skvělých knih Světlany Alexijevičové. Jako vždy nikoho a nic nehodnotí, jen zaznamenává. Pokud jde o obsah, často jsem kroutila hlavou nad prapodivným pohledem "sovětského" člověka na svět. V době ruské invaze na Ukrajinu je kniha zvláště cenná, protože pomocí historie pomáhá pochopit současnost. A abych byla upřímná, to, co si o Rusku a Rusech myslím po přečtení knihy, není o nic lepší než předtím, spíše mám ještě větší obavy z toho, co originálního se v ruských hlavách ještě urodí.

Ta kniha je samozřejmě naprosto zásadní, protože v ní najdete odpovědi na většinu otázek, týkajících se postsovětského prostoru, vlastně mnoho odpovědí i k současné válce na Ukrajině. Autorka za ni nedostala Nobelovu cenu náhodou. K této "povinné četbě" ještě patří "Krvavé země" od Timothy Snydera.
"Doba z druhé ruky" se dobře čte, ale příliš dobře se po ní neusíná, protože veškerá ta hrůza zvráceného východního režimu je tu popsána tak, že chápete, proč se takové věci děly a dějí, zdají se vám nevyhnutelné a dlouho je máte v hlavě - autorka je přitom specificky originálním způsobem "neutrální", prostě jen vypráví příběhy. Jak píše: jedna věc se podařila ruskému režimu dobře, vytvořit "sovětského" člověka. Kniha byla aktuální vždycky, v dnešní době způsobem, který si autorka jistě nepřála.

Už je to asi čtyři roky, kdy jsem knihu přečetl. Nejprve jsem ji doslova zhltl, pak jsem asi čtyři dny počkal, abych ji "strávil", a pak jsem ji začal číst znova a pomaleji. Chvílemi jsem měl dojem, že nečtu osudy běžných lidí, ale zápisky psychiatra. Když nyní vidím v novinách nebo na internetu fotografii Vladimíra Putina, říkám si: a je to tu zas. Ubohý ruský národ. Ubohý, ale zároveň při své ubohosti i nebezpečný. Rusům může pomoci už jen Pánbůh.

Autorka formou naslouchání a následným vyprávěním se snaží přiblížit čtenářům život obyčejných lidí v Sovětském svazu a následně v Rusku.
Domnívám se, že přes mistrovsky napsanou knihu, za kterou dostala autorka Nobelovu cenu za literaturu, nelze pochopit život sovětských potažmo ruských lidi. To čím si prošly generace od Stalina přes gulagy po dnešek lze jen stěží si vůbec představit, natož pochopit. Jak vnímali rozpad SSSR kdo, nebo co rozpad způsobil v jejich očích , jak vnímali Gorbačova, Jelcina, či Putina? Kniha se čte s ústy dokořán, místy doslova. Autorce patří velký dík za tuto knihu.

Petr

Dočtena Doba z druhé ruky. Kniha je složena z vyprávění mnoha osudů tzv. Sovětského člověka - budovatele komunismu i současné generace Rusů. Lidí, kteří obětovali celý život (i celé generace), aby zjistili, že to k ničemu nebylo. Síla! Tolik ztracených generací ... Revolučních - budovatelských - porevolučních - perestrojkových - současných .... Tolik teroru a strachu, tolik oddanosti a víry. Nemají šanci a nikdy ji vlastně neměli. Většina nemá oč přijít a s těmi hrůzami v historii mnohých rodin - ať již bili nebo byli biti - jsou velmi nešťastní a vlastně velmi nebezpeční. Stačí někdo, kdo zamává bičem a zase je navelí do šiků... Ten strach a ohnutá záda mají v genech. Poučné, smutné čtení, které vypráví o hluboce zakořeněném strachu, alkoholismu, politice, hrdinství, zvůli, bídě, násilí, lásce, literatuře, objasní i mnohé z lokálních občanských válek po rozpadu SSSR. To vše k krátkých silných příbězích... Podle vašeho věku (50+) budete mnohému velmi dobře rozumět, mnohé motivy a citáty znát - a zpětně budete děkovat tomu, že ani sovětští "poradci" nedokázali zlomit naši tisíciletou evropskou kulturu. DOPORUČUJI!

Kniha je místy opravdu jen pro silné povahy. Vzpomínky na pracovní tábory, dětské domovy, kde chovanci umírali hlady, mučení, ... Částečně osvětluje, proč se Rusové i v dnešní době (např. v hotelu na dovolené) chovají jako páni světa. Oni se tak opravdu cítí a i stále vnímají, že to byli oni, kdo vyhrál 2. světovou válku. Vzpomínkám na ni je věnován poměrně velký prostor, neboť mnoho pamětníků ji navzdory všem prožitým útrapám a ztrátám považuje za vrchol a nejšťastnější období svého života. Z knihy mám dojem, že největší rozdíl mezi Čechy a Rusy spočívá ve víře. Čech obvykle nevěří ničemu a nikomu a vše relativizuje. Rus potřebuje naprosto nutně něčemu věřit a pro svoji víru je ochoten i zemřít. Ať už se jedná o víru v Boha, nebo komunismus, vítězství ve válce, Stalina, nebo o naději na změnu na počátku 90. let. A tato víra překoná snad všechna zklamání a útrapy. Je neuvěřitelné, že pozůstalí po obětech stalinských čistek jsou stále schopni věřit v dobro svého vůdce a jeho portrét mít v úctě pověšený na zdi. Jediné, co lze knize vytknout, je příliš velký rozsah a skutečnost, že některé z příběhů si jsou příliš podobné.