Tenká jasně červená knížka autora Timothyho Snydera Tyranie: 20 lekcí z 20. století je návodem i inspirací do dnešních dnů. Autor knihu napsal ještě za doby prezidentování Donalda Trumpa a mnoho kritiky je věnováno hlavně jemu, zdaleka všechen prostor však ne. Podíváte se do historie a budete sledovat žáby, jak se pomalu vaří ve vodě tyranie napříč dějinami minulého století po celé Evropě. Každá lekce je však mimo temné připomínky také optimistickým návodem k tomu, aby se dnes podobné věci nemohly opakovat nebo aby to alespoň neměli roztoužení diktátoři tak jednoduché. Jedná se o nadčasové čtení pramenící ze smutných zkušeností našich dějin, ale doporučuji jej každému, kdo s otevřenou myslí chce udělat něco více pro naši svobodu.

Velmi kvalitní text, jedna ze základních děl pro studium politologie, sociologie a dalších. Nejde o jednoduché odpočinkové čtení, přesto je srozumitelné a poskytuje jasný obraz problematiky. Je až smutné, nakolik člověk žijící v dnešní době musí souhlasit s řádky v této knize.

Málo slovy hodně říci. Jasné, stručné, výstižné!!! Jsem náročný čtenář, proto za každou cenu nemusím se vším souhlasit, o čem autor píše. Ovšem některé myšlenky v knize, podtrhly či zvýraznily mé myšlenky a názory vlastní!!!

Knihu jsem si půjčil od kamaráda.

Je to další ideologické dílko z pera "nové levice" hrající si na "liberály", i když liberální nejsou ani náhodou. Slovo liberální a liberalismus si dnes bere do pusy kdekdo a často pod tím myslí různé věci, málokdy skutečně liberální. Klasický liberál by hlasoval pro možnost, aby si člověk do své restaurace mohl pustit jen koho chce, třeba jen bělochy nebo jen černochy. Pseudoliberál a postmoderní levicově založený člověk by se už přivazoval ke stromu a protestoval s tím, že se zákony musí změnit tak, aby to klasický liberál udělat nemohl a šel za to sedět do vězení.

A takto by se dalo pokračovat i dále. Je to prostě dílo z pera dnešního amerického "liberála", tedy neomarxisty či kulturního relativisty nebo postmoderního kulturního levičáka (byť to bude popírat), který se nazývá liberálem, i když liberálem není, je to velmi často iracionální pavědecký šarlatán, který chce přes regulace a zákony tlačit lidi určitým jím vytyčeným směrem, který nemá racionální základy - častokrát. Někdy to dělá tvrdě a skrze zákony o "hate speech" a jindy měkce, přes učení humanitních oborů na školách od základních po vysoké, propagandou v mainstreamových médiích atd. Je to stejný dezinformátor jako ten ruský či nacionalistický, jen s jiným znaménkem. Místo rozumu používá fráze, ne vždy, ale často. Občas má tato politika i své oběti, jako v Rusku. Ne tak cíleně, víc nepřímo, ale také, třeba oběti Charlie Hebdo jsou vlastně oběti této politiky, která z jejich země udělala nebezpečnou zónu, to je také oběť, stejně jako oběti ruského nacionalismu. A bude asi hůře.

To je vše hodně případem i této knihy. Lamentování podobné těm pseudointelektuáním výkřikům Halíků a Horáčků nad údajným "hnědnutím společnosti", což vyvozují z toho, že národy v Evropě začínají chtít chránit svojí kulturu a nerozmělňovat ji. Není to ani rasismus, spíš kulturní obrana - aspoň většinou, jenže pod tou kulturou si představují něco jiného než západní "levičák". Pojmy jako "kulturní rasismus" se snaží tyto věci uměle spojit, například v dnešní politologii, kterou jsem mimo jiné studoval na Karlově univerzitě, byť jsem odtamtud odešel. Dokonce 2X s rozmezí několika let, situace se jen zhoršila v tomto směru (postmodernismu atd.). Učí tam lidé jako Ondřej Slačálek, ideologové anarchobolševismu, co jiného pak může vylézt i univerzity než kulturní levičák? Ostatní buď odejdou nebo potlačí své názory. Ne všichni noví levičáci mají stejné názory, ale v něčem podobné. Někdo je ekonomicky více doleva, jiný doprava, ale kulturně jsou si podobní a velmi. Proto mezi TOP09 a Zelenými není kulturní rozdíl, jen ekonomický. To samé na Západě. Snad jen v USA je ještě rozdíl mezi "demokraty" a "republikány" v této kulturní oblasti, ale třeba v Británii jsou labouristé jako konzervativci, alespoň ve vedení. Většina novinářů také.

Omlouvám se, že nepovažji tyto lidi, byť dobré historiky, za velké intelektuály a proroky. Považuji za intelektuály a "proroky" spíš lidi jako je Pascal Bruckner, Ruud Koopmans, Finkielkraut, Niall Ferguson a další kritiky moderního multkulturalismu a kulturní levice. A nepovažuji za intoše naopak Snydery, Halíky, Horáčky, Havly, postmodernisty jako jsou Foucalt, Slačálek,...

Tyto sentimentální fráze od Snydera se mi nelíbily, byly často iracionální, nevědecké, srovnávání Trumpa s diktátory bylo směšné, umělé, typické pro dnešní pseudoliberální levici. Může se to líbit snad jen čtenářům Respektu, kteří se považují za "intelektuály", i když dle mě nejsou.

S pozdravem.

Jasně a přesvědčivě podáno na jak vratkých základech demokracie stojí a jak málo stačí aby se události opakovaly znovu a znovu

Nevnaděna superrecenzemi jsem velmi zklamaná. Nedoporučuji.

Autor, žák Tonyho Judta, jsem poznal poprvé v jeho mimořádně zajímavém rozhovoru s tímto myslitelem / " Intelektuál ve dvacátém století " /. Ostatní v anotaci zmíněné knihy i souhrnná publikace sestavená při získání ceny " Vize 97 " jsou mimořádně poučné, ale tuto knihu lekcí ze světových dějin XX. století bych považoval nejen v naší zemi za téměř minimálně na gymnasiích za povinnou četbu pro studenty i kantory! Mimořádná publikace!