Knihu jsem koupila na autorově turné po Česku u příležitosti prezentace této knihy na jednom z několika jinak dost vydařených literárně-hudebních večerech. Ukázka zněla docela dobře, ale kniha jako celek mne až tak moc nenadchla, spíš tak nějak normálně, méně, než jsem z všeobecného nadšení očekávala. Počáteční vlna autorovy popularity mě také minula a ani později přečtené Třetí přání mě příliš neoslovilo. Autorovo dílo tedy zřejmě není mým šálkem kávy, byť tím zřejmě patřím k menšině.

Oddechové čtení pro nenáročného čtenáře, který nepotřebuje zvraty, vývoj postav nebo gradování děje. Díky rozložení textu na stránce a velikosti písma vám kniha vystačí na jedno až dvě odpoledne a určitě ovlivní život těm, co obdivují Duška a jiné autory pozitivně vnímající svět.

Tak… Dovolím si se Zdeňkou tak trochu nesouhlasit. Hemisféra sem, hemisféra tam. Ale dobrý nápad :-) . Po přečtení románu jsem nabyl udiveného pocitu, že je to Robertův možná nejlepší román. Mám ho (pana Fulghuma) přečteného „jen“ z asi 75%. Třetí přání jsem četl, ale pokračování ne. Nedají se v Praze koupit. Dá se to objednat pře net, já vím. Ale já také chodím do práce, mám děti, kterým věnuju svůj čas a čtu i jiné autory, takže na „zbytek Roberta“ mi prostě tak nějak nezbývá čas, ve smyslu modernějšího nebo sofistikovanějšího pátrání. Hm, závěr věty zní blbě stařecky, ale starý nejsem.
Právě proto, že čtu/četl jsem i jiné autory… Mezi mé oblíbence patří i Guy de Maupassant – Robert s ním má společnou třeba chuť popisovat jídlo a lásku k jídlu jako málokterý spisovatel po Maupassantovi. Také mezi mé oblíbence patří Charles Bukowski – ten o sexu píše dost. Právě proto mě téma sexu v Robertově knize nepřekvapilo negativně, ale naopak pozitivně. To téma (a zpracování) tam je podle mě navíc umístěno správně a funkčně – z hlediska tempa/plynutí románu a především z hlediska toho, že Robert to tam prostě dát chtěl, no a tak to tam dal. Proč ne? Svoboda při tvoření, co víc si přát? Kdo se nebojí si to dopřát a kdo si to dopřeje?
Robert v prvopočátcích své literární kariéry asi zaujal bohužel i jistou část části „čtenářů/čtenářek“ – pánbíčkáře/pánbíčkářky a pseudomoralisty/pseudomoralistky – všem těm bych přál zhlédnout nesmrtelnou komedii s Hugem Haasem Mravnost nade vše. To teď prosím nebrat vůbec nijak osobně, míním to obecně.
Mám rád i Robertovy knihy plné krátkých úvah/povídek. Ale právě v románech nám Robert ukázal, že i na ně má sílu. Velký literárně/filozofický/zeměpisný přehled, schopnost vnímat detaily v okolí, schopnost a radost vidět je a vnímat je a zaznamenat je a třeba nevědomky se dodatečně zaradovat – on ten popis relativně banální situace může být metaforou něčeho mnohem hlubšího a většího!
Popis sexu? Vůbec mi nevadí. Robert nám ukazuje svou svobodu… Robert nám ukazuje, že je člověk ne s pseudokřesťanským frňákem nahoru, ale spíše člověk s klaunským nosem, který si rád hraje. Cítím také dar vnímat věci nenapsané – věci vyřčené mezi řádky – a Robert se nezahaluje, ukazuje nám ve svém díle, že i on má/mívá své „tygry na zádech“. Nepovyšuje se jako Pan Spisovatel a Pan Prozřetelný, ale dokáže být pozitivní, aniž by přehlížel kameny valící se na něj a okolo něho na ostatní. A: dokáže být také pokorný – zná své meze/limity.
Nevím, jestli tu někdo četl povídku Hazard z Robertovy knížky Co jsem to proboha udělal? To je opravdu drsná próza. Je to jediná povídka i pro mě, relativně otrlého, kdy i já kroutím nevěřícně hlavou. Nikde jsem na ni nic negativního nečetl. Ale je fakt, že Robert asi zatím není nikde detailně rozebírán. To přijde asi časem…
Každopádně daný román doporučuji, jasně že Robert nepíše o Praze jako o Krétě nebo USA… Tak detailně. Přesto čtu mezi řádky takové to… pochopení a uchopení jako mlha… Já nevím, to se nedá popsat. Zkuste chytit do dlaně mlhu? Zkuste si ten román přečíst a... mám takový dojem, že se českým čtenářům dostává do ruky román, ke kterému nelze zaujmout neutrální stanovisko… Buďto vám nic neřekne, nebo si ho zamilujete. Já se řadím do té druhé skupiny a těším se na jeho pokračování.

Máme problém. Já a pan Fulghum. Oba jsme Blíženci. Tomu odpovídá jeho poslední dvojaká kniha a moje rozpolcené dojmy. Prostě se naše dvě mozkové hemisféry tentokrát nějak nesešly…

Levá, logická analytička, se mračí. Pravá, emotivní umělkyně, je nadšená.

Levá: No to snad nemyslí vážně! Zaškatulkovat Čechy jako hospodské štamgasty, pivní komiky a schizofrenní rádobyherečkyspisovatelky! Charakterizovat Čechoameričany jako bez práce užívající si rentiéry, erotomanky a veterány s posttraumatickým syndromem, kteří navíc bydlí v jedné pražské ulici, potažmo v jednom domě! Co to je? No, co to je!

Pravá: Avatár, karma, ách, jak mystické...
“Opravář osudů? Vůbec netuším, o co jde. Má osud být něco jako kismet nebo karma nebo štěstěna? V tohle všechno taky nevěřím. Vypadá to, že potřebujete léčitele nebo soudce, kněze, psychiatra, případně šamana,” řekl George. “Rozhodně ne někoho jako já. Na to sotva mám kvalifikaci.”

Levá: Vždyť On vykrádá sám sebe! Svědkyně, doleva/doprava/překvápko, viz úchvatný román Třetí přání. Co to je? No, co to je!

Pravá: Orgasmus, ztracený šátek, ách, jak romantické...
Copak nejsi opravář osudů?
Nemusíš dělat nic velikého, stačí někomu vylepšit jediný den, třeba jí. Jestliže si té ženě v rybárně zařídil orgasmus, pak je pro tebe hračka, aby si Dívka v zeleném myslela, že si ten šátek smí nechat.

Levá: Sex? Tvrdý sex? Roberte, vzpamatuj se, je Ti osmdesát! Co to je? No, co to je!

Pravá: Seznámení ve vlaku s tajuplnou mladou ženou, nešťastná láska, ách, jak dramatické...

Levá: Novakové z “českého” městečka v Texasu? Ano, víme o nich. Zejména od roku 2013. Cesta do Vyškova za vzdálenými příbuznými? No tak jo, tím sis to Vlevo trošku napravil.

Pravá: Kdo si, sakra, myslíte, že jste? Zamyslete se trochu? Změnili jste někomu někdy, byť nepatrně život, či alespoň pouhopouhý den? Zasáhl někdo do života Vám? Poslal vás na křižovatce jinam, než jste měli v úmyslu? Máme schopnost měnit osudy? Jiným, sobě? Je naše bytí dáno? Ovlivňujeme ho svými rozhodnutími, nebo jsme zmítáni nahodilými událostmi? Dokážete na tyto otázky odpovědět?

Milý pane Fulghume, mám Vás ráda. Přečetla jsem všechny Vaše knihy, až na třetí díl Třetího přání, a Vy víte proč. Přečetla jsem i Opraváře. Jste to Vy a nejste to Vy. I přes Váš požehnaný věk však budu čekat na další Vaši knihu. Doufám, že tentokrát uspokojíte i Levou.