„Tak nám dopsali Saturnina,“, chtělo by se říci ...
panKaplan, 23.11.2017
„Tak nám dopsali Saturnina,“, chtělo by se říci společně s paní Müllerovou ze Švejka. Protože bomba v podobě pokračování příhod nekonvenčního sluhy je podobná, jako ta, která v Sarajevu začala nové tisíciletí. Bomba, která byla hozena nečekaně a s razancí, která se v české literatuře hned tak nevidí.
Nálož je dvojího charakteru. Za prvé: Dopsat Saturnina, který je národní poklad? No to je drzost! Jak si to jen někdo mohl dovolit! Hanba! A za druhé: Pokračování napsal Miroslav Macek, kterého sám nakladatel v předmluvě definuje jako “bývalý politik, sukničkář, zubař, podnikatel, spisovatel, překladatel, kuchař, bonviván, snob a milovník života”. Miroslav Macek je postava tak kontroverzní, že větší provokaci už nakladatel vymyslet nemohl. Ale k tomu se ještě dostanu.
Pokud jste z principu odpůrci toho, aby se legendární knihy dopisovaly (a že se to už stalo hodněkrát), zjevně vás žádný argument nepřesvědčí. Jedno je ale jisté: majitel práv, v tomto případě dědicové Zdeňka Jirotky (zemřel v roce 2003), se rozhodl jít s kůží na trh a má na to svaté právo. Vaše svaté právo je myslet si o tom co chcete, ale kniha tu je a stojí za podrobné prozkoumání. A tak jsem v předvečer svátku 17. listopadu usedl do pohodlného ušáku a začetl se.
První dojem byl dobrý. Miroslav Macek dokázal interpretovat styl Zdeňka Jirotky velmi věrně. Kniha opravdu vypadá, jako by ji psal sám Jirotka. Tomuto dojmu do určité míry pomáhají celé opsané pasáže z původního Saturnina a také to, že Miroslav Macek použil nejslavnější motivy, které pozměnil pro účely nového příběhu (příhoda s koblihami, například). Kniha je díky tomu příjemně čtivá a relativně autentická.
Tady ale, bohužel, veškerá pochvala končí. Protože problémů má Saturninovo pokračování celou řadu.
Jestliže se Mackovi povedlo pochopit Jirotkův styl, tak jeho humor se mu přenést nepovedlo. Ne, že by některé příhody (především kolem tety Kateřiny) nebyly k smíchu – opakovaně se mi stávalo, že jsem se u knihy smál. Ale celkově v knize postrádám noblesu a lehkost Zdeňka Jirotky. Možná se vám zdá, že si protiřečím když tvrdím, že Macek dovedl napodobit původní styl. Nemyslím si, že v tom je rozpor. Styl vyprávění je v pořádku, jen to je prostě všechno tak nějak...chtěné. Schválně jsem si zopakoval původní knihu, abych to mohl porovnávat a ten rozdíl je silně citelný. Jirotka plave na vlnách jazykové rozkoše a čtenáře balí do příjemné bavlnky. Miroslav Macek se nedovedl této genialitě přiblížit a to mě mrzí. Jestliže byla ambice, a znovu cituji z nakladatelské předmluvy, “vyvrátit rčení tety Kateřiny, že nejde dvakrát vstoupit do stejné řeky“, tak já nevidím, že by se to knize povedlo. Abych tedy tento poněkud dlouhý odstavec shrnul: Není snadné napodobit něčí styl a to se Mackovi povedlo skvěle, ale dosáhnout geniality originálu, to Macek nedokázal. Jazykové hříčky, pointy příhod, to vše zůstává jen slabým odvarem originálu.
Dále se jako milovník původního díla musím ptát, jak je možné, že hlavní hrdina (zde opět nepojmenován, podobně jako v knize a v rozporu se seriálem) v pokračování bydlí v bytě u paní Suchánkové, přestože původně přece bydlel na lodi. Děj se odehrává rok po předchozí knize a čekal jsem k této skutečnosti nějaké vysvětlení. Stejný problém jsem měl také s tím, že Macek často řekne, že Saturnin byl například učitelem klavíru, ale k této nové informaci, která má potenciál pro vtipnou historku, dále nic nedodá.
Další věc, která se mi na knize nelíbí se dá uvést (opět) citací tety Kateřiny: Mnoho psů, zajícova smrt.
Totiž, téměř v každé kapitole jsme svědky toho, jak je hlavní hrdina udivený další schopností svého netradičního sluhy. Rozumí vaření, rozumí vínu, rozumí automobilům, golfu nebo antické filozofii. Ze Saturnina tak Miroslav Macek vytvořil novodobého Járu Cimrmana. A stejně tak často nalíčí Saturnin nějakou past, jejímž cílem je obvykle teta Kateřina. Když se to stane poprvé, zasmějete se, ale pak se to stává zas a znovu a místo úsměvu se dostavuje pocit trapnosti. Toto je koření, které kniha určitě potřebovala, ale ve výrazně, výrazně menší míře.
A teď k tomu nejhoršímu. V knize jsem opakovaně našel historky či vtipy, které Miroslav Macek opsal odjinud. Tak například pamatujete si na filmové básníky, díl třetí? Jak tam sestřička mladého Štěpánka vypráví příběh s kocourem, který svého pána sekl do pohybujících se varlat? Tak přesně tuto historku, včetně pointy, najdete zde. Nevěřil jsem vlastním očím do té doby, než se to stalo znovu (příhoda se vzkazem na záhonu je variací na podobnou historku z knihy Jak nevyloupit banku. A mohl bych pokračovat dál. Nejsem s to posoudit, jestli se něčeho podobného nedopustil i Jirotka v původní knize, a dnes to jen nevidíme, protože tehdejší příběhy a anekdoty neznáme. Ale v této knize to, tak jako tak, působí velmi nepříjemně.
Přestože jsem se na knihu Saturnin se vrací velmi těšil a byl jsem rozhodnutý ignorovat kontroverzi kolem autora, jsem z knihy velmi zklamaný. Je možné, že méně citlivým čtenářům mé výhrady nebudou dávat smysl a knihu si užijí. Takovým lidem gratuluji a přeji příjemný čtenářský zážitek. Já si ale myslím, že když už mělo takové dílo vzniknout, mělo vzniknout něco, co si s radostí dám na poličku vedle originálu, jako jeho poctu. V mé knihovně si pokračování nevystavím.
