Válka - jak na nás působí toto slovo. Na nás, kteří válku neprožili? O to více vás zasáhne kniha, v které až mrazivě pocítíte strach ze smrti, bolest ze ztráty a obavy z budoucnosti

Už název napoví, co můžeme od knihy čekat. Jako zinkoví jsou chlapci autorkou nazváni proto, že se domů vracejí v zinkových rakvích. Připravte se na výpovědi navrátilců, vojáků sovětské armády, z války v Afghánistánu a matek a manželek těch, kteří se živí domů nevrátili. Kupodivu otcové v knize zastoupeni nejsou. Snad proto, že pro tvrdé drsné muže není snadné odhalit své city. Vojáci sami na počátku věřili, že jedou do Afgánistánu pomáhat, později však došli k závěru, že nejsou nic než okupanti. Nejsilnější jsou ty momenty, kdy se vojáci podivují nad tím, v jaká zvířata je válka proměnila. Trpí posttraumatickou stresovou poruchou, kterou někdo léčí alkoholem, někdo agresí. Matky si odmítají připustit, že synové páchali zlo a že zřejmě zemřeli zcela zbytečně, a hledají ve svých synech pravé hrdiny, obdobu hrdinů z vlastenecké války. Kniha odkrývá i temnou tvář sovětské armády jako např. šmelinu, prostituci sovětských žen, zásobování vojáků třicet let starými konzervami, nedostatek lékařského materiálu a léků, špatný nebo žádný výcvik, katastrofální výstroj, nepřestávající hlad a mnohdy i žízeň. Za přečtení stojí i závěrečná část knihy, která ukazuje, jak těžko běloruská společnost knihu spisovatelky Alexijevičové přijala a jak rozpolcená je v hodnocení vlastní minulosti.

Dočteni Zinkoví chlapci. Další silný zážitek - ostatně toho je Alexijevičová spolehlivým garantem. Vyprávění matek, kterým jen předali rakve s mrtvými syny. Vyprávění veteránů, které materiálně okradli na cestě do války i z ní i po ní. Navíc - a hlavně- jim vzali čest. Okradli je i morálně. Jednak tím, kam a proč je poslali a pak také tím, co - a za jakých podmínek - je tam nutili dělat. Bol a zmar, ke kterému se přidala ještě společenská změna. Z hrdinů jsou rázem jen vrahové. Z ochrany jižní hranice - krvavá okupace. Z navrátilců vyvrženci se zničeným zdravím. A společnost nevidí - neslyší. Neslyší ani matky - ani syny.
Poučným čtením je pak poslední kapitola - soud s Alexijvičovou jako autorkou knihy, která údaje nehonestuje veterány i jejich matky. Živé i mrtvé. Podstata sporu? Jak můžete psát o tom, co se dělo a pojmenovávat věci pravým jménem? Jak můžete snižovat hrdinství "muže v uniformě" - ikonu sovětské společnosti? Proč říkáte, že okupace není totéž jako osvobozování vlastního území? Zkrátka- a to známe i u nás - problémem není, že se to děje- ale to, že to někdo vytáhne na světlo boží.

Pro mne jednoznačně nejlepší kniha tohoto roku. A to, pokud počítám knihy vydané v tomto roce a pokud počítám knihy, které jsem v tomto roce četl, tak se dělí o první a druhé místo s Uličkou od Gail Tsukiyamy (to přechýlení je oči i uši trhající) https://www.kosmas.cz/knihy/164957/ulicka-tisice-kvetu/ Světlana Alexijevič je běloruská spisovatelka oceněná Nobelovou cenou. Tato kniha je sbírkou vyprávění vojáků, kteří se účastnili okupace Afgánistánu v letech 79 - 89 minulého století a také jejich matek a žen. Autorka nijak nehodnotí, nekoriguje vyprávění účastníků a jen na závěr jejich "zpovědi" uvede jejich jméno, hodnost a u které zbraně sloužili. Případně jen hodnost a druh zbraně - pokud si přejí být v anonymitě. Podobně je to u matek, manželek vojáků, případně žen, které odjely do Afgánistánu jako lékařky, sestry nebo civilní pracovnice. Společně s Hrobem světlušek a již zmiňovanou Uličkou tisíce květů jde o jedny z nejpůsobivějších protiválečných románů, jaké byly napsány v celých dějinách. Americké filmy z Vietnamu, Remarquovy knihy o válečném a poválečném Německu jsou proti tomuto jen slabým odvarem. Dokumentární ráz knihy ještě více a těsněji spojí čtenáře s osudy mužů a žen, kteří autorce otevřeli své srdce a svěřili jí své největší noční můry, nejhlubší tajemství - věci, které na které chtěli zapomenout. Vyprávění matek vojáků zpravidla začíná už v nejranějším dětství jejich synů a proto čtenář hodně prožívá závěrečnou část vyprávění, kdy se matky dozvídají o smrti svých synů. Silný je příběh matky, které svého syna krmila bolševickou propagandou tak pilně, že znal některé knihy zpaměti již při nástupu do školy. Když se pak tato matka po dlouhém oficiálním mlčení a mlžení okolo Afgánistánu, jaká je tam realita, tak se snaží svému synovi zabránit v tom aby se tam přihlásil, vyhrožuje mu, že se zabije, když se přihlásí ale zároveň ví, že díky tomu jak ho ve své slepotě vychovala, nedokáže jednat jinak. A opravdu tam syn odejde a jí se vrátí v zinkové rakvi. Mrazivé je i líčení zázemí vojáků. Tvrdá šikana, nedostatek jídla a jeho mizivá kvalita, zjištění, že jejich skvělé ruské vybavení je o několik generací pozadu za světem, že lékaři dezinfikují rány benzínem, protože líh vždy někdo vypije, že vojáci pijí vše co teče a kromě hulení trávy se sjíždějí i heroinem, že vojáci prodávají vše co jde Afgáncům a to včetně nábojů a zbraní. Smutné je, že obyčejného vojáka při návratu domů, různí vojenští úředníci připraví téměř o všechny dary, které veze domů. Takže i ten magnetofon a jeansy, kvůli kterým se málem nechal zabít či zmrzačit skončí u nějakého důstojníka ze štábu, který byl celou tu dobu v bezpečném závětří. A i když se voják vrátí domů živý a se všemi končetinami, tak jeho utrpení nekončí. Nedokáže už žít v míru. Je cizincem ve své vlastní zemi, která se i díky této zbytečné válce podstatně změnila a hrdinové, které před pár lety všichni opěvovali, dnes nikoho nezajímají....