Stojí za přečtení..
Karl Ove Knausdård se narodil r.1968 v Oslo. Vyrůstal na norských ostrovech, kde se také děj románu povětšinou odehrává. Vystudoval umění a literaturu a nyní žije se svou rodinou ve Švédsku, kde se úspěšně věnuje psaní. Některá jeho předchozí díla byla nominována na prestižní literární ceny, ale žádné z nich nevyvolalo takový poprask jako šestidílný román Můj boj. U nás vyšel zatím pouze díl první - Můj boj 1 – Smrt v rodině.

Karl Ove Knausdård - stačilo by napsat jen to jméno a bylo by vyjádřeno vše. Je to vlastně zpověď. Zpověď muže, a to tak otevřená, až z toho mrazí. Pro někoho může být nastaveným zrcadlem a pro jiné možná velkým překvapením. Každopádně, dojem je obrovský. Při čtení máte sklony se pohoršovat a zároveň s autorem jakoby soucítit. A jste-li upřímní sami k sobě, zjistíte, že i život bez růžových brýlí je snesitelný. A bude se vám to líbit. Tolik vám to bude něco připomínat, že budete sedět s široce otevřenýma očima, jako byste uviděli něco, co jste tušili, báli se toho, ale pravda se ukázala nakonec lepší než jste čekali. A jsem si jistá, že každý si položí otázku - Jak by tento příběh vypadal, kdybych jej napsal já?

Román, který má více než 400 stran, je rozdělen na dvě části. První část popisuje autorovo dětství a dospívání. Druhá pak čas jeho dospělosti, a to zejména období kolem smrti otce. V obou dvou autor popisuje vynikajícím literárním jazykem každý sebemenší pocit, pohyb, myšlenku, aniž by to bylo jakkoliv nudné. Mluví o věcech, o kterých se takzvaně nemluví. Popisuje vztahy s kamarády, dívkami, matkou, přičemž celým příběhem se prolíná jedno hlavní téma, které postupně graduje - jeho problematický vztah s otcem.

První díl – dětství a dospívání – se čte příjemněji. Aniž byste chtěli, nutí vás souběžně se čtením přemýšlet o svém vlastním životě. Jaký byl, jaký by mohl být, kdyby… Vzpomenete si na okamžiky, kdy jste měli na vybranou, nějak jste se rozhodli a dodnes si nejste jisti, zda správně. Něco, co si málokdo z nás umí otevřeně připustit. Karl Ove Knausdård však ano. Vypráví naprosto upřímně, bez póz a s pokorou o svém vnímání umění, ať už výtvarného, hudby nebo literatury. Rozebírá své přátele, ale i tíhu manželského svazku. A nejen to. Úplně mě dostalo jeho vylíčení nenaplněné lásky. Ještě nikdy jsem nečetla tak přesný a výstižný popis těchto emocí, aniž by autor použil jediného vzletného či básnického výrazu nebo přirovnání.

Ve své druhé části se román zaobírá úmrtím otce a záležitostmi s tím spojenými. Autorův styl je zde bezmála naturalistický. Skutečnosti, které autor líčí zcela bez příkras, jsou pod vlivem všech konvencí téměř nepřijatelné. Přesto čtete dál a nasáváte všechny ty nejniternější myšlenky, které jste si proto, aby vás nezlomily, nikdy nechtěli připustit. Čtete o alkoholismu a jeho strašných důsledcích, o vztahu ke starým lidem, blízkým příbuzným, ale hlavně o smrti a jejím přijetí se vším, co k ní patří.

Karl Ove Knausdård používá retrospektivu a dokonce i určitý druh humoru, který vám hodně pomáhá. Asi tak, jako když uprostřed pláče zaslechnete vtip a musíte se zasmát.

Na závěr se mohu, stejně jako autor, jen otevřeně přiznat, že po dočtení knihy jsem se neubránila určité úlevě, že už to mám za sebou. Tak silná kniha to je. A pokud se mě na ní někdo zeptá, odpovím – Je vážně dobrá!

Srovnání s Proustem sedí rozsahem a na muže nezvyklou "lyričností" psaní. Přitom kniha má rozhodně obsah. Geniální kniha.