Knižní pól Olgy Stehlíkové
Olga Stehlíková
Literární redaktorka Olga Stehlíková se tentokrát podívala na Můj boj norského spisovatele Karla Ove Knausgaarda (1968). Zatím máme k dispozici jen dva díly hexalogie, ale mnohé už na sebe autor prozradil. Vysílal Český rozhlas 3 - Vltava v rámci pořadu Knižní pól.
Můj boj o Můj život
Český čtenář má k románové autobiografii stejně vřelý vztah jako český prozaik. Proto zřejmě vložilo nakladatelství Odeon důvěru do světového bestselleru, memoárové hexalogie sedmačtyřicetiletého Kárla Oveho Knausgaarda Můj boj. První český svazek ságy v překladu Kláry Dvořákové Winklerové se jmenuje Smrt v rodině, druhý nese titul Zamilovaný muž.
Na příběhu tohoto románu není tolik zajímavá neodůvodněná medializace knihy přívlastky typu „skandální“ nebo celebritnost jeho autora. Dokonce ani patrné úsilí o kontroverznost, a tedy komerční atraktivititu zdůrazněnou i titulem knihy, který ne náhodou upomíná na ten fuehrerův. A nijak pozoruhodné není dokonce ani to, že autor, který má ve své norské domovině neotřesitelný statut hvězdy, přiznává v jádru ponižující motivaci k sepsání tohoto gigantického díla. Terapie k překonání autorského bloku prostřednictvím vychrlení tří tisíc šesti set stran během tří let se osvědčila podobně jako návštěva chiropraktika. Po poslední, šesté návštěvě nápravné ordinace bylo možno zase běhat po lesích literární fikce s novým románem a uspokojenou ambicí. Konfese však musela být co nejupřímnější a nejúplnější, vždyť autor si předsevzal napsat „nefikční román“.
Autobiografie labilního talentovaného muže, který neváhal znectít nejrůznějšími odhaleními široké příbuzenstvo, přátele a lásky, není Český snář, Celý život ani O rodičích a dětech, není to jako Camus, Woolfová ani Orten. Tady se skutečně jedná o záležitosti výlučně soukromé, bez společenského či jiného přesahu. Realitu 70. až 90. let života v Norsku pozorujeme jen čirou náhodou, jen proto, že v té době se zrovna Kneysgórovi přihodilo prožít mládí a zralý věk. V prvním svazku se vypravěč kromě vzpomínek na adolescentní léta spojená s poznáváním hudby, alkoholu a dívek vyrovnává především se smrtí otce-alkoholika. Důkladně líčí spíše než své dětství prožité v odtržení od matky to, jak po otcově ubohé smrti odklízeli s bratrem zbytky jeho bídného života ze zanedbaného domu. Pojmenován je každý hadr, každé čistidlo, každý nechutný detail. V druhém díle se Knausgaard zaobírá láskou, rozpadem jednoho manželství, založením druhého a neustálým bojem s výchovou dětí a úmornou a nervující péčí o ně.
Středobodem jeho složitého rodinného vesmíru je vypravěčské já v konfrontaci v matečnou rodinou, na jejímž trůně dlí odtažitá postava nepřístupného, uzavřeného otce, jehož pozornosti se syn-vypravěč od dětství složitě dožaduje, a nikdy nedočká. Muže, jenž vypravěči zničil sebevědomí na celý život, osoby, kvůli jejímuž vlivu vlastně Knausgaard celý tento svůj opus sepsal. A pak je tu autorovo vlastní otcovství, líčené skutečně bez růžových brýlí.
Jsou to stránky plné banalit, podrobných popisů toho, co utkvělo v paměti, detailních připomínek interiérů, jídel, oděvů, výletů, desek oblíbených kapel, večírků, společenských konverzačních tanečků, nejrůznějších ponížení a před- či za-stírání. Striptýz za použití reálných jmen žijících příbuzných a přátel je přitom budován na principu neustálého rozkošacování, digresí a návratů pod hlavičkou motta: „nudný a dlouhý je život, nudné a dlouhé bude i psaní o něm“.
Jak je tedy možné, že se nejedná také o nudné čtení? Jakto že si Knausgaardův vyčerpávající opus o krizi středního věku podmanil čtenáře na celém světě? Vždyť jen v domovském Norsku se prodalo závratných půl milionu výtisků, sága se překládá do 20 jazyků a Odeon se chystá postupně převést do češtiny všech šest svazků.
Jednak: hexalogie je skvěle napsaná, Knausgaard je dokonalý vypravěč a brilantní stylista, ne nadarmo radil s novodobým norským překladem Bible a je držitelem prestižních literárních ocenění. Mimo jiné získal r. 1998 jako první debutant v dějinách norskou Cenu literární kritiky. Jeho odhalené nitro a před zraky čtenářů stažená komplikovaná psyché, mysl, názory a celá osobnost jsou pozoruhodné a způsob, jímž je autorský vypravěč podává, je strhující. Obzvláště vynikající a čtivé jsou vložené úvahové, esejistické pasáže, jimž vévodí virtuózní esej o smrti, jež uvozuje celou ságu:
Neustále nás obklopují předměty a jevy patřící do světa zemřelých. Přesto existuje jen málo věcí, které v nás vzbuzují větší nechuť, než pohled na mrtvého člověka, každopádně soudě podle úsilí, jež vyvíjíme, abychom udrželi mrtvá těla z dohledu. Ve velkých nemocnicích se nejen schovávají do zvláštních nepřístupných místností; dokonce i cesty tam jsou skryté, s vlastními výtahy a sklepními chodbami. A i kdyby člověk náhodou do některé z nich zabloudil, jsou mrtvá těla, která se tudy vozí, vždycky přikrytá. Když se pak mají odvážet z nemocnice, děje se tak speciálním východem a v autech s okny z kouřového skla; při kostelech jsou pro ně zřízené zvláštní místnosti bez oken; během pohřebního obřadu leží v zavřených rakvích až do chvíle, kdy je spustí do země či spálí v peci. Celý tenhle postup má jen stěží nějaký praktický účel.
…Stejně nápadný jako ukrývání mrtvol je i fakt, že se všechny co nejdříve ukládají nízko, na úroveň povrchu země. Je téměř nemyslitelné, že by se mrtví v nemocnici přepravovali směrem vzhůru, že by se pitevny a oddělení patologie zřizovaly v nejvyšších patrech budovy. Zemřelí se přechovávají dole, co možná nejblíže k zemi... pojišťovna může klidně úřadovat v osmém patře, ne však pohřební služba. Všechny pohřební služby mají kanceláře co nejblíže úrovni ulice... vynášet zemřelé do horních pater budov působí jaksi v rozporu s přírodou, jako by se výška a smrt navzájem vylučovaly. Jako by nás ovládal jakýsi podsvětní instinkt, cosi hluboko v nitru, díky čemuž musí naši mrtví směřovat dolů, zpět k zemi, z níž jsme vzešli.
Kromě talentu je Knausgaard, jak si terapeuticky předsevzal, nekompromisně upřímný, a snad ne jen k druhým. Na tomto opusu bývá oceňována právě takto ztvárněná odvaha jít proti pravidlům literárního kánonu a absolutní, na odiv stavěná autentičnost, která je nahlížena jako poctivost.
Za druhé, románová sága umožnila čtenářům beztrestně očichat Knausgaardovu kuchyni, ložnici, výchovné i milovné praktiky i nahlédnout do jeho přetěžké hlavy. Princip reality show v literatuře zřejmě funguje stejně jako v obrazových médiích; ostatně obálky jednotlivých dílů zdobí fotoportrét Kárlovy uhrančivé ošlehané tváře s ledově modrýma očima. Knausgaard se dokáže svléknout za nás a úlevně odhalit vše, včetně toho nejcitlivějšího: smíšených pocitů vůči vlastním dětem. Ano, takto ošklivě někdy mluvíme, myslíme a jednáme my všichni; takto a podobně selháváme.
Za třetí – a to je myslím podstatnější než Knausgaardovy nesporné spisovatelské kvality – román vyvolává ritualizovanou závislost, a to dost možná na obou stranách: u čtenáře i autora. Tím se podobá novodobým společenským digitálním drogám – sociálním sítím. Jako pravidelné narcistní postování a čekování novinek na sociálních sítích je i čtení - a bylo nejspíš také psaní - ságy nutkavé. Přísun intimit, o které jste nežádali, prostě musíte šmírácky hltat dál a dál – a vy můžete, protože budou další. Ústřední postava se nám ve svém obyčejném plahočení, složitých vztazích k nejbližším a nečistých motivacích tolik podobá... Tím ukáže, že na nich nakonec přece jen může být něco zajímavého: když je skvěle podáte. Přesycení si nepovšimnete, jelikož mezitím na knize visíte jako na odpolední kávě s cigaretou.
Jenže má to háček: román o „čekání“ na skutečný život jako by sám čekal na to, až se stane románem o životě, jenže tato smyčka neúčinkuje. Nehledě na to, že Knausgaardovy popisy jsou plastické a detailní, obrazově přesné a smyslově bohaté, i ač je jeho emocionální svět plnokrevný, a figura „odhalím vše právě proto, že se tak stydím“ je velmi chytrá: tady přestává být proklamované srovnání s Proustovým Hledáním ztraceného času namístě. V zálibném pokyvování nad autorovými nepopiratelnými spisovatelskými kvalitami se ztrácí autorovo pubertální provokatérství: vždyť součástí 6. dílu je čtyřsetstránkový esej o Hitlerově mládí. Případné etické rozměry důrazu na necenzurovaný obsah položený na oltář Literatury jsou mimoliterární jen zčásti.
Stvoření tohoto monumentálního egomaniakálního díla musel být opravdový boj, však se také autor po jeho dokončení sám nad sebou usedavě rozplakal na televizní obrazovce. Proto také to neustálé čtenářské napětí. Proto ten voyeuristický pocit, který tato neurotická a trochu cirkusová kniha nutně vyvolává. Proč hitlerovský titul pro konfesijní autobiografii? Nejspíš proto, že Knausgaard je sám sobě nejnebezpečnějším Ďáblem.
12.6.2017
