(...) Dějové eskapády, jak naznačeno, napájejí dva základní zdroje: jedním je tradice krvavých románů, obecněji napínavého čtiva, druhým dobové politické a společenské reálie - sváry mezi českým, německy mluvícím a židovským živlem, ale zejména asanace řízená pražským magistrátem. (...) Nicméně obraz ghetta v Urbanově podání zdá se mi jedinečný. Podařilo se mu vytvořit dostředivý prostor, území, do něhož je čtenář vtahován stejně silně a neodbytně, jako je ghettem přitahován šlechtic Arco. Urban přitom ghetto neidealizuje: je to území zakouřené, špinavé, potemnělé, agresivní i bez těch ornamentálních vraždiček provedených monstrem jménem Masíčko.
O životním stylu a ruchu v Praze přelomu 19. a 20. století se pochopitelně můžeme dočíst v dostupné literatuře historické či v dobové tvorbě beletrické, ale Urban vystavěl území, v němž se pohybujeme tak, že životní styl a obtíže té doby a toho místa pociťujeme velmi naléhavě, uvědomujeme si pomalost a obtížnost tehdejší existence ve srovnání se servisem, jímž jsme obklopeni my dnes.