Kniha je čtivá, i když někdy v začátcích působí některé pasáže hodně nepřirozeně. Asi v polovině knihy jsem měla dojem, že se sice dobře čte, ale žádnou extra pozitivní kritiku jí asi nedám, ale pak se to přehouplo a na konci knihy mi bylo opravdu líto, že už končí. Miloš Urban je prostě opravdu Spisovatel. I když Pragou Piccolou nasadil tak vysokou laťku, že as bude těžké ji překonat.

Logice zde dává Urban pěkně na frak, jeden nonsens vedle druhého. Má to být detektivka, ale není zde patrný ani nejmenší pokus o věrohodnost děje a eskalaci napětí. Např. policie (a její práce) je líčena jako groteskní parta prosťáčků. Nebo je celá jedna kapitola věnována mimořádně nudnému popisu toho, jak se hrdinčin otec dostal do Anglie, zbohatl, oženil, rozvedl, oženil atd. s kvazi psychologickými komentáři hlavního hrdiny. Pokusy o humor jsou vesměs trapné. Zatímco knihy jako Sedmikostelí a Hastrman jsou napínavým a barvitým vyprávěním s jistým intelektuálním přesahem, tahle kniha je psána pro osoby se sníženým IQ , už kvůli úrovni humoru. V neposlední řadě mně zaráží prostor věnovaný přistěhovalectví, i když nemá žádný přímý vztah k zápletce, působí to vyloženě nepatřičně. Mám za to, že kdyby tuto knihu poslal Argu „no-name“ autor, po pár stránkách by tento paskvil hodili do koše.

Knihu Přišla z moře od českého spisovatele Miloše Urbana vydalo nakladatelství Argo při příležitosti Velkého knižního čtvrtku, který připadl na 20. března a přinesl sebou na knihkupecké pulty celkem 12 knižních novinek. Mezi knihami mě zaujal právě (ne)detektivní román Miloše Urbana. O čem tento inteligentní noir román je? A jak se mi tato malá (typicky urbanovská) kniha četla?

Přišla z moře je fiktivní krimi příběh s rafinovaně a napínavě vystavěnou zápletkou. A čím je tato (ne)detektivka zajímavá? Především se hlavním (ne)hrdinou stává Karel Vrba, obyčejný člověk, novinář na svém místě, kterému se do cesty připlete dívka v žlutých plavkách. Jenomže Carl (jak ho v Anglii nazývají) není typický detektiv. Řešení záhady dívky, která pravděpodobně dlouho plavala v bouřlivých vlnách, aby si snad zachránila život, je u něho spíše takovou přirozenou touhou a zvědavostí člověka něco prostě vyřešit. Pozorujeme zde Karlovo vnitřní rozpolcení, kdy na jedné straně jedná jako všední novinář, hltající po všech možných informací, které hodlá ihned zveřejnit, a na straně druhé, kdy chce především mladé dívce, která ho svým způsobem přitahuje, pomoci.

Zároveň příběhem plynou také názory a pohledy Miloše Urbana, skrze právě začínajícího žurnalistu, a to právě na Anglii, která si vždycky v dějinách vystačila sama. Miloš Urban uvedl, že se jedná o takovou miniesej vloženou do fiktivního příběhu. Sám Karel Vrba je tak trochu hrdý na to, že je Čech, ví, že nebude nikdy moc Englishy, ale nestane se z něj nakonec Angličan jako poleno? Jenomže jak se v knize píše: ,,Čistě anglického už není nic."

Pokud jste od Miloše Urbana už něco četli, určitě v jeho nové knize najdete typický urbanovský styl psaní, i když tentokrát bez velkých krváků. Jednoduchost tu přechází v inteligentní román, který vám možná tak trochu zamotá hlavu. Po poslední kapitole se však neubráníte mírnému úsměvu a zavrtění hlavou s vnitřní promluvou: ,,Tak takhle to je." Občas se mi zdálo, že kdyby byly některé ,,esejistické" úseky ještě delší, mohly by už čtenáře docela dobře nudit. Celkově se čte kniha svižně, ačkoliv se na začátku autor stále zdržuje především okolo okolností záhadné dívky, její rodiny a toho, co se jí vlastně stalo. Díky tomu má ale kniha ke konci nečekaný a rychlý spád, který vás k tomu všemu ještě překvapí. Čím se blížíte ke konci, tím je román napínavější a napínavější.

V knize Přišla z moře najdete všechny rysy detektivky: násilí, vychytralost, zločin, náhodu, smrt, ale i lásku. Jen si to všechno představte trochu s mírou. Tak trochu jinak. V jednoduchosti je ale přece síla a proč by taky mělo být všechno tak strašně moc morbidní, aby to bylo napínavé? Za tajemnou minulostí je zkrátka někdy jen obyčejná lidská vlastnost. Navíc je celým textem protkaná jakási nadsázka a humor: ,,Můj vrah se jmenuje Andy. Byl jsem se jist, že někde existuje supermarket tohoto jména. Vyberte si svého vraha. Můžete si ho v krabici naložit do nákupního vozíku." A taky vám začne vrtat hlavou ta žlutá barva. Takže pokud máte rádi něco inteligentního a navíc nevšedního a ještě pěkně po urbanovsku (jak já s oblibou ráda doplňuji), neváhejte a knihu si přečtěte.

Přišla z moře je druhou ze žhavých novinek na poli české beletrie, kterou předkládá nakladatelství Argo. Do možného budoucího klání o Magnesii literu se tak pomyslně hlásí Miloš Urban (1967) a jeho třináctá práce Přišla z moře (Argo). Třináctka je magické číslo a možná právě proto je tenhle třináctý Urban v něčem trochu jiný, byť stále typicky urbanovský. Jiný je zejména místem, protože tentokrát se příběh odehrává jinde, než v přítmí gotických křivolakých Čech. A jiný i v tom, že je zde autor o poznání méně krvelačný, než je člověk zvyklý. Byť ani tady se neobejde bez tajemna a bez záhad. Ono přítmí zde nalezenete v anglických venkovských sídlech, záhady tady mohou přicházet z moře. Jako jednoho dne bezejmenná dívka. To je ostatně jeden z klíčových momentů příběhu, kde hlavní roli hraje mladý český novinář. Druhým velkým tématem je současná Anglie, rozpor jaká je a jak ji stále ještě máme tendenci vidět. Naše Anglie Agathy Christie, Anglie svobody a humoru, Anglie vytříbeného stylu, je dnes spíše zemí politické korektnosti a přistěhovalců. Indů, Pákistánců, Rusů, Poláků. O vytrácení staré dobré Anglie hodně píše například Benjamin Kuras – známá je jeho glosa, že kdyby toužil po Indii, emigroval do Karáčí a ne do Londýna. Dnes můžeme přidat třeba Moskvu nebo Dubaj. Angličané nedostatečně angličtí – to je to co vidí protagonista příběhu a co ho trápí. Praví Angličané vytrácející se spolu s kulturou, která už je možná víc legendární, než současná. Typickou Anglii je tedy nutné tvrdě hledat. Byť všudypřítomný sociální odstup a třídní nadřazenost se tu hledat nemusí. Tak to aspoň vnímá hrdina příběhu a v knize je těmto úvahám věnována jedny celá kapitola…. Jeho touze po staré dobré Anglii ale aspoň zpočátku nic nenasvědčuje. Spíš naopak. Práce v provinčním plátku Eastbourne Standart je všechno, jen ne zajímavá, Angličani jsou všechno, jen ne přátelští a otevření a ta Anglie kterou vídá na ulicích je všechno, jen ne Anglií jak si ji představoval. Větší zájem o to, hledat co je staré dobré anglické v něm začne probouzet až podivné setkání s dívkou ve žlutých plavkách. Urban si tady pohrál s atraktivním motivem z poslední doby – způsobem, kterým se občas snaží zviditelnit někteří jedinci. Vynoří se kdesi z moře, nemluví, byť komunikují jinými prostředky, třeba zpěvem nebo malbou. Tohle předstírání není většinou nic jiného, než způsob jak se zviditelnit. Jakmile se promluví, už je po záhadě a to nikoho nezajímá. A právě tenhle fígl, vynoření se kdesi na pláži a mlčení s určitým cílem aplikuje na veřejnost a na českého stážistu mladá atraktivní dívka. Na něj jediného je totiž ochotná reagovat. Novináři z Čech tenhle zájem lichotí a tak mu nedá mnoho práce zahledět se nejen do ní, ale posléze i do světa, který ji obklopuje. Obzvlášť, když se – velice brzy – zjistí, že dívka patří do zámožné anglické rodiny. Takové, kde se ještě dají najít ony zbytky staré dobré Anglie. A pro něj se tak začíná rýsovat vlastní motiv pro cokoliv co přijde. Jen je třeba přebít plány někoho jiného svými vlastními, byť zpočátku trochu proti své vůli..
Nový Urbanův román je tak trochu mixem žánrů, byť pod nezaměnitelnou autorskou taktovkou. Trochu je to milostný román, ačkoliv chlad z něj vane jako z anglického moře. Trochu je to thriller, který je temný jako sklepy a lednice anglických rodových sídel a taky trochu detektivka, která s nostalgií vzpomíná na otvídovanou Agathu Christie. V tomto směru Urbanův příběh nepostrádá ikonické prvky – mrtvolu a konstábla. Příběh, který je detektivkou šmrncnutou silnými milostnými linkami nakonec musí skončit svatbou. Ale protože je to Urban, má i svatba hořkou příchuť „partie krásného dragouna“. Klasický Urban vám totiž nedá nic zadarmo. Ani šťastný konec.
Poznámka na okraj - četlo se to dobře, text odsýpal a ačkoliv nejsme na mordy a jediné detektivky co mě baví jsou buď ty od Petera Maye nebo M.C. Beatona (Agatha Raisinová a spol.), tak mě Urban, mnou čten v podstatě poprvé, mile překvapil. Hrdina mi jinak moc sympatický nebyl, ale asi ani být neměl....Hezký byl exkurz do Anglie snu a skutečnosti.....opravdu výborná vsuvka.