Uštknutí tou nejlepší literaturou
TIMONEL, 22.12.2013
Připadá mi poněkud nešťastné, že prostor na recenzi posledního románu
Markéty Pilátové „Má nejmilejší kniha“, je pochopitelně omezený. Toto dílo by
si zasloužilo o mnoho více prostoru, než je mu vyhrazeno. Autorka předložila
českému čtenáři velmi originální, složité a vyzrálé dílo, kterému jako čtenář
vytýkám pouze toto: že nebylo delší, že nepokračovalo dál, byť třeba
v jiných obměnách, ale se stejnou originalitou a řemeslnou bravurou. Ale
cítím, že tento román žije vlastním životem dál, ostatně podobně jak autorka
předesílá mottem knihy na str. 7:
„Všichni víme, že zemřeme; všichni cítíme, že nezemřeme.“
Fernando Pessoa
Ke zkoumání tohoto díla
nám může posloužit jedna velmi důležitá citace z knihy na str. 127:
„A stejně jako je život sítí nejrůzněji do sebe
zapletených náhod, dokola se opakujících nesmyslů a někdy nevede nikam, je
takový i tento příběh. Ostatně které věci vedou jinam než do nicoty?“
Toto „captatio benevolentiae“, uvedené až v polovině knihy, není
namístě. „Má nejmilejší kniha“ vypráví příběh, který je vším, ale jen ne
příběhem „který nevede nikam“ nebo „který vede do nicoty“ nebo „ dokola se opakující
nesmysl“. Román má promyšlenou, téměř k dokonalosti dovedenou nelineární
strukturu, která ve filozofické rovině věrně respektuje výzkumy teorie
superstrun o mnohačetných rozměrech našeho světa. V obsahových rovinách se
setkáváme se skutečností, fikcí, fantastičnem, snem, mysticismem, animismem,
šamanismem, parapsychologií, ovšem z románu se nedozvíme přesně, kde jsou
hranice těchto světů, chytáme se bezpečně do autorčiny literární sítě, která
nám nedává jasnou odpověď. Nosným základem románu je prolínání latinskoamerického
a slovanského vlivu, jejichž synkretizmus je pro autorku, žijící pátým rokem
v Latinské Americe, naprostou samozřejmostí. Převádí ho velmi umně a věrně na stránky díla, ač se nám může zdát,
že se jedná o naprosto odlišné atributy. Můžeme říct, že tento latinskoamerický
realitisticko-fiktivní exotismus, který je mísen s prvky, které našemu
čtenáři nejsou vzdálené, je základem autorčina velmi úspěšného a kvalitního
literárního umu.
„Je tolik příběhů, tolik krásných báchorek, slepých
uliček a mylných vysvětlení. Vím, že se ve mně rodí proto, aby vás znehybněly.
Nemají jiný účel ani smysl, nenabízejí vhled do podstaty problémů, uznejte
sami, to byste za pár kousků jídla chtěli příliš. Jediné, co umím, je vás
zhypnotizovat, zastavit v čase, odvést o bolesti, kterou vám život
neustále způsobuje svými krutými experimenty.”
V této citaci ze samého konce knihy, na str. 271, nám Markéta Pilátová
nám opět částečně poodkrývá nástroje své literární dílny a opět opakuje, že
její román vlastně nemá a ani nemůže mít velké ambice. Můžeme tomu věřit,
nicméně „Má nejmilejší kniha“ svou kvalitou nesporně patří do elity současné
české literatury. V každém případě se jedná o dílo uhrančivé, něco jako
uštknutí „zlatým hadem“, po kterém se čtenář přesytí vynikajícími literárními
zážitky. Bohužel román po 273 stranách končí, ale čtenář by chtěl číst dál.
Zcela oprávněně mi namítnete: už dlouho mluvíte abstraktně, proč nepřiblížíte
trochu obsah knihy? V tom je právě háček: jak věrně přiblížit obsah
kvalitní knihy o 273 stranách na omezeném prostoru tak, aby „Má nejmilejší
kniha“ neutrpěla újmu? Tvrdím, že je to zhola nemožné. Každé naše slovo na toto
téma by mohlo být zavádějící, mohlo by porušit citlivou rovnováhu, kterou Markéta
Pilátová ve svém románu tak umně vybalancovala. Žádné zástupné slovo nemůže
nahradit složitý a polyfonní rozměr této knihy. Mimoděk se tak dostáváme obecně
ke smyslu dobré literární recenze. Takový textový útvar sice existuje, ale
zcela pochopitelně nemůže nahradit čtenářský zážitek, který může zprostředkovat
pouze originální dílo. A o tento čtenářský zážitek nám v této rozpravě jde
především. Můžeme si přát, aby tento výborný čtenářský zážitek nebyl jen
výsadou češtiny, aby byl román brzy přeložen a vydán též v Latinské
Americe. Myslím si, že dobrý filmař může zjistit, že toto dílo je vhodné i pro
filmový přepis.
