Malíř pomíjivého světa plyne v pomalém tempu, ale rozhodně mu to neškodí. Setkáváme se těsně po druhé světové válce s malířem v důchodu (sic!), který vede jakýsi monolog sám se sebou a s novou situací v poválečném Japonsku. Považuje se za morální autoritu a na základě toho hodnotí svoji pozici nejen v současnosti, ale i v době válečné a předválečné. Zachoval se špatně, když maloval ve službách militantního Japonska? Nevíme, jestli ho máme odsoudit, nebo ne. A když se dostaneme k jeho "kostlivci ve skříni", autor nám nevysvětlí, proč upozornil na svého kolegu, kterého poté zavřela a týrala japonská policie. Opravdu víc navozuje mnoho otázek, než nám nabízí jednoznačné odpovědi. Román je subtilní výpovědí, ale v tom je asi jeho síla, nutí k zamyšlení nad tím, jestli existuje a jaká je hranice, kdy jsme jen pozorovateli a kdy už aktivními strůjci něčeho nemorálního. A je to nemorální, když si myslíme, že neděláme nic nemorálního, právě naopak? Skvělá kniha.