„Je to nejosobnější věc, jakou jsem kdy napsal. Vycházel jsem ze vzpomínek svých rodičů na moje prarodiče,“ říká Petr Jarchovský, scenárista třídílného filmového románu, jehož děj předchází slavným Pelíškům. V částech Rodinný přítel, Dezertér a Nápadník zachytil autor život svých předků v letech 1939 - 1959. Do kin budou díly přicházet postupně v tomto roce. Kniha se zajímavou filmovou obálkou obsahuje všechny tři díly.

V Rodinném příteli (1939 - 1945) se setkáváme s Jarchovského babičkou Vilmou a jejími sestrami, provdanou Elou a svobodnou Bedřiškou. Žijí společně s dětmi Danuškou (Jarchovského matka) a jejím bratrancem Karlíkem. Manžel Vilmy Jindřich (známý z Pelíšků v podání Jiřího Kodeta) a Otto, manžel Ely, byli v roce 1939 zatčeni gestapem za odboj proti Němcům a uvězněni. O ženy i děti pečuje rodinný lékař a přítel Jiří. Přesto, že se děj odehrává za války, působí velmi romanticky.

str. 31
“Nikoho jste přece nezradila.”
“Ale ano, všechno to laskavé bezpečí, co mi přinášíte… tolik jsem vám vděčná kvůli Danušce. A sobě! Vám lhát přece nemusím! Dva roky s Jindrou a šest let vedle vás… musím kontrolovat každý úsměv, každý pohyb…”
Jiří mlčí.
“Nemůžeme se dál tvářit, že se nic neděje. Dál lhát, aniž za to nezaplatíme.”
Jiří nic neříká.

Dezertér (1945 - 1956) vypráví zejména příběh Otty, Jarchovského strýce, který vlastnil před válkou a krátce po ní kadeřnický salon Valentino. V něm pracovaly i všechny tři sestry. Neúprosný únor 1948 však Ottu a Elu připraví o firmu a později všechny i o práci. Otta, stejně jako Jindřich, velmi trpěl za války, ale “komunistický mír” jim oběma přinesl nejen zklamání z vývoje ve společnosti, ale také osobní strádání. Tento díl považuji za nejtragičtější.

str. 153
Z bývalé Ottovy kanceláře vyjde Ludva se zapálenou partyzánkou. Stal se z pověření Strany vedoucím provozovny. Pod nosem si pěstuje cosi směšného, co snad má připomínat knírek bývalého majitele. Prochází se po podniku jako paša. Nikdo mu nevěnuje pozornost, ale všichni jeho přítomnost vnímají.

Až v Nápadníkovi (1958 - 1959) se čtenář, a snad i divák, dočká pověstného Jarchovského humoru. Hlavní hrdinkou poslední části trilogie je osmnáctiletá Daniela, autorova matka, a její přítel. Mezi úsměvnými scénami se však skrývá nejen Jindřichův despotismus, jak ho známe z Pelíšků, ale také zrada i (ne)pochopitelné odpuštění.

str. 241
Během její řeči se Daniela pomalu vydává ke dveřím. Když je skoro u nich, Jindřich se hrozivě vztyčí.
“Stát!”
Daniela se zastaví.
“Posaď se na své místo!”
Daniela se nehýbe.
František Stárek přítele mírní: “Jindřichu, pokud má Danuška něco domluveného…”
“O tom, kam a s kým moje dcera půjde anebo nepůjde, rozhoduju já!”
Trapné a tíživé ticho. Přeruší ho ten, od koho to nikdo neočekává.

Sám autor o knize říká: “Nesnažil jsem se přepisovat scénáře do literárního jazyka.” Přesto scénáristický styl vykukuje na čtenáře z každé stránky, i když text není psán ve dvou sloupcích. Chvíli mi trvalo, než jsem si na něj zvykla. Má to však výhodu. Krátké věty popisující prostředí či konání postav posouvají děj rychle dopředu, takže čtenář se nenudí a zvraty v osudech hrdinů působí téměř filmově.

Otázkou také je, proč vlastně Zahradnictví vzniklo? Vždyť literárního zpracování se toto nešťastné období našich dějin už zhostili jiní autoři a určitě lépe (Petr Šabach, Jiří Stránský, Irena Dousková, Jiří Hájíček, nejnověji Alena Mornštajnová aj.) Jarchovský své pohnutky objasňuje takto: “Když jsem si před pár lety uvědomil, že moji rodiče stárnou a já také nemládnu, řekl jsem si, že by bylo dobré nechat je znovu zavzpomínat na všechny rodinné historky, příběhy a události. Chodil jsem za nimi na návštěvy, nechal je mluvit, vyptával jsem se a vše si zapisoval a nahrával. Když za nějaký čas zemřel můj tatínek, dostal jsem silný impuls rodinnou paměť zafixovat a přetvořit ji do fabulovaného příběhu.”

Znamenitě! To je určitě skvělý důvod. Jako trenérka paměti neustále všechny nabádám: Pište si deník, povídejte si s (pra)rodiči o historii, jen tak vám zůstanou rodinné kořeny zachovány. Doufám, že si hodně čtenářů této knihy či diváků filmu, začne budovat záhonky ve svém vlastním skleníku.

PS: Nejde mi do hlavy, proč zrovna titul Zahradnictví? Tam se jen párkrát sešla celá rodina. A navíc ta setkání nebyla většinou „pohodová“, spíše plná sporů.
PPS: Martin Finger promine, ale při čtení jsem jasně a zřetelně na místě Jindřicha viděla pana Kodeta.