(...) Vypravěč postupně přidává vážný tón, je tichý a všechno banální v jeho okolí je najednou intenzívnější. Pravidla směšného chování představují tu nejlepší možnou prezentaci autorova stylu: možná ještě nejsou knihou století, ale dobře abstrahují témata osamělosti, chlápků ve středních letech, kteří se musejí se svou osamělostí vyrovnat, neschopnost komunikace atd. i základní Haklův stylotvorný postup, zdánlivě rozvolněné, ale pečlivě rytmizované vyprávění. A pak taky úplně jednoduše: nová kniha není banální. Autor se nenakrucuje před zrcadlem, pomalu, ale jistě se na sebe začíná být schopen podívat s odstupem. Hrdina, pro svou generaci typický, je osočován pro "nudnej, kluzkej, rádobyneortodoxní život bez hlubších citů, bez závazků, všecek zaměřenej na vystihování povrchnosti, tak přitažlivej a nezáživnej zároveň". Jenomže nuda je zkrátka další nové (civilní) dobrodružství. Nejen v téhle knize.

Leitmotivem poslední prózy Emila Hakla Pravidla směšného chování, kterou tvoří tři provázané příběhy, je neschopnost člověka opravdu se přiblížit k jiným lidem. Samota z něj potom vychází jako základní nastavení existence na tomto světě. Přes všechnu snahu se autobiografický vypravěč míjí s umírajícím otcem, s kumpány o generaci mladšími i se současnými a dávnými partnerkami. (...) O svém egu si nechová žádné iluze, naopak se ho opakovaně pomocí psychedelických látek nebo extrémních zážitků pokouší rozpouštět. Ve své šesté próze se navíc prezentuje jako ukázněný stylista. Při spolupráci na překladu své zatím nejúspěšnější knihy O rodičích a dětech ho údajně rozčilovalo, jak špatně je napsaná a kolik vaty obsahuje. Zjevně se poučil. Jeho psaní je čím dál úspornější. Vyjadřuje se minimalistickým jazykem v hutných krátkých větách. Ze struktury meandrovitého textu, rytmizovaného rozbitím do krátkých kapitol, nejde nic vypustit, nic v ní nepřebývá.

Emil Hakl vydal novou knihu Pravidla směšného chování a ta se hned stala bestsellerem. Hakl od 90. let vcelku důsledně zaznamenává na stránkách svých knih - podobně jako jeho generační souputníci Tereza Boučková či Michal Viewegh - více či méně zastřeně vlastní osudy.(...) Haklova síla tkví v dobře odposlechnutých dialozích, v hrabalovské schopnosti obklopovat se podivnými existencemi a těžit z těchto setkání inspiraci, v pábitelském vypravěčství. Hakl i zde mluví, jak mu pusa narostla, nestrojeně a bez kašírování. Jeho příhody mohou občas vyznít až banálně, i když je to banalita jaksi přiznaná. Je tentokrát vážnější a hlubší než v předchozích knihách, uvažuje o konečnosti, což může být spojeno i s postupujícím procesem stárnutí. Více než kdy předtím tu platí, že Haklova přednost je vtom, že lehkou rukou a čtivě píše o docela nelehkých věcech - o lidské osamělosti a smrtelnosti.

Emil Hakl napsal svou nejpovedenější knihu Pravidla směšného chování. Ta sice obrábí podobná témata jako v předchozích pěti prózách - lidskou samotu, směšnost života a konec světa, ale obsahuje třeba jedinečnou scénu umírání. Haklovská postava se pozná. Jede někam, kam nechce, s lidmi, které nezná, na akci, co nemusí. Ale když do sebe nacpe pár neurolů, možná to bude bezva trip. Alespoň tak začíná šestá próza Emila Hakla Pravidla směšného chování. (...) Navzdory názvu nejsou Pravidla směšného chování směšná kniha. Spíš smutná, sebetrýznivá a hořká. Vypravěč se v padesáti ohlíží za životem, starší, zkušenější, ale smysl mu pořád uniká. Ne nadarmo se Haklovy první povídky jmenovaly Konec světa. Atmosféra rozpadu, vnitřní i vnější apokalypsy, které se dá říkat i směšnost, se ozývá i tady, jen naléhavěji. Co zbývá? Nechat tu směšnost proudit - a vědět o ní.

(...) Nyní publikovaná novela Pravidla směšného chování se k synovsko-otcovskému dialogu vrací, přesněji řečeno její druhá část. Ta však jízdou taxíkem nekončí, nýbrž začíná. A nejede se domů, nýbrž do nemocnice (...) I v knihách Emila Hakla se tedy věci vyvíjejí, přestože se zdá, že vše stojí, v lepším případě se vše jen opakuje... Dohromady se tak prózy pražského autora splétají do jednoho chumlu - každá obstojí sama o sobě, ale dohromady tvoří vyšší celek. (...) U Emila Hakla jde vůbec těžko oddělit to, co se vypráví, od toho, jak se to vypráví. Jedno se snoubí s druhým v celek, který je "živý", a tak pro čtenáře přitažlivý. Podařilo se mu totiž udělat v českém prostředí obtížný, avšak nadmíru potřebný krok: dokázal vytvořit postavu. Tím se vymanil z proudu lyrické či básnické sebezpytné prózy, která nedisponuje dostatečnou komunikativností. To však zároveň ještě neznamená, že by pražský autor konstruoval nějaké vyspekulované příběhy plné rádobyatraktivního šuntu.