Ohromné. Čtivě napsané a současně jaksi strohým, ale působivým stylem. Četlo se samo. Chvílemi jsem se musela vydýchat. Zastavit a znovu se ponořit do osudu čerstvé vdovy Květy, která potřebovala být pořád užitečná, i když o její pomoc prakticky nikdo nestál.
Nepochopení její dcery, vnucovaná péče cizímu člověku, těžká nemoc v rodině či přistěhování se do nového prostředí nás nenechá lhostejnými.

Ne moc pohodové či odlehčené čtivo je určeno spíše pro náročnějšího čtenáře, který se nezalekne bizarních charakterů.
Květa - na stará kolena získala status vdova a neví, jak se s tím vypořádat, jak existovat sama a pokračovat dál.
Bohumil Ptáček - žije v dysfunkčním manželství, jenž ztratilo jiskru a funguje ze setrvačnosti.
S Akiko a Hidekim se ocitneme v New Yorku a pozorujeme, že rakovina není jen zkouškou pro tělo člověka, ale především prověří pevnost rodinných pout.
A posledním článkem v mozaice je Hoang a její věčný stesk po domově v cizí zemi, který někdy nejde přehlušit.
Jazyk Katalpy je stejně jako v Němcích (předchozí kniha) strohý, bez nadýchaných souvětí ale zato nabitý přirovnáními a metaforami. Jde k věci, je úsečná a češtinou vládne bravurně. Nečekej zvraty, gradování nebo zasazení do historických reálií.
Čeká na tebe nálož těžkých rozhodnutí, hořkých životních údělů a názorné ukázky toxických vztahů.
Maximálně mi sedla do momentální nálady.