Skvělá kniha, která se čte jedním dechem.

Další skvělá kniha z pera této autorky, kde se střídají kapitoly, jedny jsou vyprávěny z pohledu otce a druhé z pohledu dcery, vzájemně jsou propojeny větou, větou, která jednu kapitolu ukončuje a stejná věta další kapitolu otevírá. Paní Mornštajnová umí bravurně vykreslit postavy, úplně jasně je vždy mám před očima a do knížky vždy vstoupím jako a žiju v něm. Na jazyk se mi dere slovní spojení "poctivá literatura", autorka opravdu umí skvěle a vhodně používat slova, věty, připodobnění a lidské osudy jsou v jejích knížkách tak jasné, výstižné a pravdivé. Tuto knížku musím doporučit a s radostí.

Příběh o deformovaných vztazích v jedné rodině, do nichž zasáhly i dějinné události druhé pol. 20. stol. Děj se odvíjí jako prolínání osudů otce a dcery. Jejich vztah byl docela problematický. Otec se nedovedl vyrovnat s rodinnou tragédií a dcera se cítila nechtěná. Z pohledu dcery bych musela otce nenávidět. Po poznání otcova života bych mu musela odpustit a někdy i litovat.

Příběh o deformovaných vztazích v jedné rodině, do nichž zasáhly i dějinné události druhé pol. 20. stol. Děj se odvíjí jako prolínání osudů otce a dcery. Jejich vztah byl docela problematický. Otec se nedovedl vyrovnat s rodinnou tragédií a dcera se cítila nechtěná. Z pohledu dcery bych musela otce nenávidět. Po poznání otcova života bych mu musela odpustit a někdy ho i litovat.

Byla to první kniha od A.Mornštajnové , kterou jsem četla a moc se mi líbila .

Po Haně za mě druhá nejlepší kniha paní Mornštajnové. Děj není veselý, popisuje delší časový úsek životů hlavních hrdinů.
Na těchto knihách se mi nejvíce líbí to, jak pochopíte, že rozhodnutí jednoho člověka změní, či ovlivní, životy jiných.

Neskutečně krásná kniha. Vracím se s ní do svého mládí. Výchova komunistickými rodiči, napjaté a komplikované vztahy v rodině, .... Psáno životem .

Velmi příjemné čtení, kniha poklidně plyne.

Od knihy jsem se nemohla odpoutat. Je psaná ve dvou rovinách-otcova a dceřina. Mnozí čtenáři se mohou věkově shodovat s hlavními hrdiny
a tím více mohou srovnávat svůj život a své vztahy, které právě nyní prožívají, či už prožili. Pochopit otce chce vzpomenout si na jeho dětství. Bohdana však své dětství měla ještě těžší než otec. A Blanka ?Ta si svůj život zkazila sama. Ale od její tragédie se odvíjejí další zkažené životy., Velmi čtivé, poučné pro život.

Čtivý kousek, který se dá sfouknout během jednoho dne a člověk nemá rozhodně pocit, že ho promarnil. Ale už teď vím, že se mi nevryla pod kůži, tak jako Slepá mapa nebo Hana. Hodně mi připomíná autorčin Hotýlek, kde jsem ocenila, tak jako tady, spletitý příběh, záběr skrze totalitní režimy a pestrost jazyka, který je autorčinou hlavní doménou, ale přesto mi tam celou dobu scházela nějaká přidaná hodnota. Což ale neubírá plnému hodnocení, protože i když vím, že nebudu nad knihou přemýšlet ještě další týden, dnes večer mi určitě nedá spát.

Pro mě největší zklamání tohoto roku. Na novou Mornštajnovou čekalo "půl Česka", ale čekání se v mém případě vůbec nevyplatilo. Jakoby knihu psal úplně nekdo jiný. Vůbec tam nebyl poznat styl autorky, který známe ze Slepé mapy, Hany aj. Hana byl top. Tohle slabý odvar. Žádné drama. Drama tam tedy jakoby bylo, ale pro mě se na něj jen hrálo. S dřívějšími rodinnými dramaty se to nedalo srovnávat.

Název nového románu, netrpělivě očekávaného zejména v řadách čtenářek, zcela přesně vystihuje atmosféru, kterou mu Alena Mornštajnová vdechla pomocí přesných formulací, poklidného plynutí slov a jemným vykreslením byť i drsných povah hlavních postav. Rodinný příběh nezahltila postavami, takže nejde o žádnou ságu, ale o komorní drama několika lidí, jejichž hlavním a celoživotním problémem je to, že spolu nedokáží komunikovat – a je jedno, zda nechtějí, nebo jim v tom brání něco jiného. Čtenář má možnost spatřit situace dvěma páry očí, otcovými a dceřinými, byť některé minulé děje sleduje jen díky otcovým vzpomínkám. Tento dvojí pohled umožňuje dozvědět se i to, co je ať jednomu či druhému aktérovi skryto, takže se stává vlastně vševědoucím, a může se tedy angažovat emocionálně mnohem víc, než lidé, o kterých čte. Bez zbytečného samoúčelného popisu násilí nebo bizarních dějů dokáže v Tichých dnech Mornštajnová probudit city i v otrlých povahách a za to jí patří potlesk.

Přečetla si knihkupkyně v Olomouci

Bohdana je tichá, uzavřená dívka, která si nerozumí se svým otcem Svatoplukem, který ji přehlíží a ani se o ni vlastně moc nestará. Za to Bohdana zbožňuje usměvavou Bělu, kterou její otec už také nemá příliš v lásce, i když jsou stále manželé. Bohdanu trápí dusná atmosféra, která tíží jejich rodinný domek, a rozhodne se, že se pokusí rozkrýt rodinná tajemství, protože o minulosti svých rodičů téměř nic neví. Umírající babička ji totiž v nemocnici osloví jménem Blanka a jí stále vrtá hlavou, kdo to je, o žádné Blance nikdy předtím neslyšela a otec se jí snaží namluvit, že to byla babiččina sestra. Po nepříliš úspěšném pokusu o rozkrytí záhady se Bohdana rozhodne, že už se nebude v minulosti vrtat. S pocitem vlastní nedostatečnosti a nezakořeněnosti Bohdana proplouvá životem až do dospělosti, kdy se sama snaží o dítě a nedaří se jí otěhotnět.
Stejně tak její otec Svatopluk od smrti své první ženy Evy jen přežívá a snaží se najít si důvod, proč dál žít.
I když dcera i otec celý život žijí v jednom domě, jejich životy se téměř neprotínají a každý má svůj vlastní svět. Ale zdá se, že by se jejich životy mohly přeci jen nakonec protnout...

Vyborne

Tu knihu jsem přečetl za dva dny a vlastně lituji, že jsem ji nečetl pomaleji. Nádherně napsané, děj se prolíná a současně do sebe zapadá. Jako když člověk přemýšlí o vlastním příběhu. Zpětně vidí věci, které neviděl, když je prožíval. Postavy románu nejsou zcela sympatické, ale po delším čtení se odkrývají zasuté motivy i zranění. Čtenář je chce hodnotit a vlastně hodnotí i sebe. Jak by se zachoval on, kdyby....
Asi nejlepší kniha autorky, tedy dle mého názoru...
doporučuji.....

Že bych se na nějakou knihu těšil tolik, jako na Tiché roky si nepamatuju. Stříhal jsem metr a počítal dny do vydání. Četl jsem zveřejněnou ukázku pořád dokola a snažil se odhadnout, co bude dál. Bývá to někdy ošidné, takové čekání. Jinak dobré knize mohou přehnaná očekávání ublížit. Naštěstí to není tento případ.

Bylo by vůči autorce neuctivé tvrdit, že ji před románem Hana nikdo neznal. Byla to ale právě tato kniha, která z Aleny Mornštajnové udělala literární osobnost první kategorie. Prodeje jsou v řádu vyšších desítkách tisíc (k lednu tohoto roku to bylo přes 60 tisíc), autorka jezdí po besedách a za svou knihu sbírá tisíce pochvalných komentářů na sociálních sítích.

Pro svůj v pořadí čtvrtý román si Alena Mornštajnová vybrala podobné prostředí, jako například Viktorie Hanišová v Houbařce nebo Petra Soukupová v Dědině. V první linii příběhu sledujeme mladou slečnu Bohdanu, kterou babička na smrtelné posteli osloví „Blanko“ a jí dojde, že o své rodině vůbec nic neví. Najde fotku svých rodičů, na jejíž zadní straně jsou některá jména, zjistí jejich adresy (domnělé) a pošle dopis, ve kterém adresáty žádá, aby jí napsali něco málo o její rodině. Vrátí se jedna jediná odpověď a je velmi lakonická: „Tvůj táta byl pěkná svině“. Se svým otcem Svatoplukem má už tak dost komplikovaný vztah, kterému tato krátká věta příliš nepřidá. Ve druhé linii příběhu pak sledujeme právě příběh jejího otce, a to od narození až do doby, než se obě linie spojí v jednu – a pokračují společně.

Možná se vám zdá, že intimní rodinné drama není nic objevného. Alena Mornštajnová ale našla způsob, jak toto téma podat neotřelým způsobem. Tím, jak se pravidelně střídají dvě linie (Bohdana a otec) se pomalu noříme do myslí obou hlavních postav. V případě Bohdany ichformou a v případě jejího otce se jedná o erformu. Proč o tom píšu? Tyto způsoby vyprávění autorka pravděpodobně nezvolila náhodou. Ichforma v Bohdanině podání pomáhá ukrýt tajemství, které si autorka pro své čtenáře nechala skoro až na závěr, přestože náznaky umístila po celé knize. Erforma popisující život jejího otce zase poskytuje nadhled a perspektivu. Ta kniha sice není o komunismu a totalitě, ale dějinné události vytvořily atraktivní a funkční kulisy pro rozehrání příběhu.

Jedna z nejzajímavějších věcí na čtení spočívá v tom, jak vidíme ty dvě postavy, tedy otce Svatopluka a dceru Bohdanu. Od začátku víme, že to se Svatoplukem není jednoduché, ale netušíme proč a postupně tomu začínáme rozumět. Z druhé strany zase víme, po čem Bohdana pátrá a čekáme, která cesta ji k poznání dovede. Je to jako byste viděli fotbalový zápas ze záznamu, kdy v podstatě znáte výsledek, ale v jeho průběhu se stane několik šokujících momentů a možná o to víc vás to baví sledovat.

Autorka si pro vás připravila celou řádku překvapení, jejichž rozuzlení vám servíruje postupně tak, abyste si mysleli, že znáte celou pravdu, ale pak do toho zase něco vletí. Střídání dvou časových linií nemá za cíl udržet vaši pozornost (jak to třeba dělají autoři detektivek), ba právě naopak. Je to jako byste viděli skládat mozaiku, nejdříve na jedné straně, pak na straně druhé. A to, co máte vidět především se ukrývá ve středu té mozaiky a vy zůstanete oněmělí úžasem.

Kniha Tiché roky mě nezklamala v žádném ohledu. Ani co se týče příběhu, tempa nebo vykreslení postav. Zatímco v Haně se Alena Mornštajnová zaměřila na ženské hrdinky, tady svůj repertoár doplnila o postavu mužskou. Troufnu si říct, že Svatopluk Žák je jedna z nejzajímavějších a nejkontroverznějších mužských postav v české literatuře za posledních několik let. Nemohu pochopitelně vědět, jestli stejně bude bavit i vás. Ale autorka udělala všechno proto, aby byl výsledek perfektní a v podstatě dokonalý. Najít na té knize snítko vady se mi přes veškerou snahu nepovedlo. Vše tu sedí, vše tu dokonale ladí a vše tu hraje tak, jak má být. Struktura a jednotlivé motivy jsou vycizelované k naprosté jemnosti. Na první pohled vám to možná přijde jednoduché, ale když budete zpětně přemýšlet nad jednotlivými kapitolami a jejich celkovým významem dojde vám to.

Velká síla Aleny Mornštajnové je také ve vykreslení vztahů. Jedna věc je napsat, že postava A nemusí postavu B, postavu C to trápí a tak dál. Opravdový vypravěčský mistr ty vztahy rozebere do detailu a ukáže vám spletité klubko, v němž každá nit má své místo a svůj význam.

Zdánlivá jednoduchost mi, v mírné nadsázce, připomíná drahý diamant. Vidíte něco čirého a jednoduchého a dochází vám, že dosáhnout přirozené krásy není vůbec snadné, že za tím je mnoho úsilí a možná i mnoho špatných pokusů. Kniha Tiché roky je přesně taková. Na první pohled jednoduchá a možná i obyčejná, ale pod povrchem je silná, čistá a málo viděná krása.

Hodnocení: 100%