Podle velmi kladných ohlasů i toho, že byla dost propagovaná, nešlo dílo přehlédnout. Nakonec jsem narazila na audioknihu, což už mne přesvědčilo se s dílem seznámit.

Nutno dodat, že dávno nejsem cílová skupina. Přesto si občas ráda přečtu jak nějaké zajímavější pohádky, tak pověsti nebo povedené knihy pro mládež. Nicméně většinu nadšených reakcí jsem četla právě od dospělých čtenářů.

V mládí jsem zhltala většinu foglarovek, takže s nimi srovnávat mohu, se současnou literaturou pro mládež už ovšem ne, když o ní nemám přehled. Rovněž posoudit její vliv, úspěch a oblíbenost u mladých nedokážu.

Základní nápad se mi moc líbí a považuji ho za originální, zajímavý a přitažlivě tajemný (vymyslet něco nového v dnešní době a doslova záplavě knih je skutečně velmi těžké). Zároveň mi připadá přijatelný pro dnešní mladou technickou generaci - oblast, kde nefunguje žádná elektřina, by byla pro mnohé skutečně těžko představitelná, včetně popisu některých věcí, které díky tomu nefungují. Čtenář má tak možnost si alespoň trochu uvědomit, jak zoufale je dnešní společnost na elektřině závislá, i když se tady neřeší například to, jestli a jak vlastně na Prašině teče pitná voda, čím tam topí (asi ani dnešní auto s uhlím nebo dřevem by do Prašiny nemohlo přijet). To jsou ovšem už spíš hnidopišské detaily :-) Mladší generace už bere moderní techniku za natolik samozřejmou, že je obvykle ani nenapadnou nějaká jiná řešení než technologie na elektřině závislé :-) Názorným příkladem je třeba situace, když rodiče vyšlou hlavního hrdinu do takových míst, a pak i během pozdějších dobrodružství, a když tam nefungují mapy v mobilu, nikoho ani nenapadne zkusit pořídit si (nebo aspoň vytisknout) obyčejnou papírovou mapu... Holt pokud nefunguje telefon s mapou a GPS, prostě je úplně vyřízený :-) Patřím ke generaci, kdy jsem od narození žila v bytě s elektřinou, tekoucí teplou vodou, plynem, televizí atd., ale jezdili jsme už v pozdním mládí i na horské chaty, kde ani jedno z toho nebylo, pro jakoukoliv vodu se muselo do studánky nebo do potoka, záchod byl jen suchá kadibudka někde venku, vařilo se na ohni v kamnech, do kterých se nejdříve muselo natahat dřevo z lesa, nařezat, naštípat a nanosit ke kamnům, nebo na donesených plynových bombách. Mobily jako běžně rozšířené jsem zažila až v pubertě, pamatuji si ještě i domácnost ne jen „chytrou“, která je dnes už celkem běžná. Takže má představivost světa na Prašině je ještě vcelku slušná.

Druhá věc, která mne uchvátila a díky které jsem se s minimálními nutnými přerušeními nechala unést příběhem, je excelentní interpretace Matouše Rumla.

Bohužel mi ale v této knize hodně nesedlo, vyloženě vadilo až téměř iritovalo příliš konkrétně uvedené umístění Prašiny, vzhledem k jejímu rozsahu i charakteru území. Nejsem Pražák ani znalec Prahy, ale hned na začátku knihy to ve mně vyvolalo silnou neuvěřitelnost, i když se nejedná o skutečný příběh. Rozlohu (dva vrchy a velkou čtvrť včetně kostelů, divadla, knihovny...) a popsaný reliéf (kopce a strmé uličky), jak autor předkládá, si prostě v těch místech při nejlepší vůli nedokážu představit. To ve mně zkazilo velkou část dojmu z tohoto prvního dílu série. Domnívám se navíc, že dnešní mládež je celkem citlivá na to nechat si předestírat něco tak zjevně nereálného. Podle mne sice snadno uvěří fantasy, protože to je v nějakém úplně jiném, neexistujícím světě, který se tím pádem nikterak nebije s tím skutečným, ale už ne tomu, co má být v místech až příliš hmatatelných, reálných a dostupných o pár bloků dál nebo v dnešní době stejně snadno odkudkoliv vyhledatelných za dvě kliknutí na internetu, včetně letecké mapy, streetview atd. Že to s rychlým odsouzením své generaci vlastním okamžitě prohlásí za naprostý nesmysl (přičemž nejspíš použijí mnohem drsnější výraz). Asi jako by jim někdo tvrdil, že soused vedle v bytě nebo domě má v pokoji fotbalové hřiště a rozsáhlý moderní lyžařský areál alpského typu, což se tam pochopitelně nevejde... Tím hned na začátku autor strašně naboural mou důvěru a vztah ke knize. Jistě, jedná se o fikci, ale i u ní, pokud má zaujmout a zanechat dojem, je nezbytné, aby si čtenář příběh dokázal představit, někam zasadit, aby jej mohl přijmout za svůj. Jinak to bude brát, jako co že mu to vyprávějí za bláboly. Škoda, že autor Prašinu neumístil podobně neurčitě, jako třeba Foglar svá Stínadla (byť literární teoretici připisují inspiraci pro Stínadla konkrétním místům, ale čtenáře neurčitost neruší srovnáváním s realitou a naopak rozvíjí představivost vzhledu míst děje a obrazotvornost). Ale možná rozlišovací schopnosti i logiku teenagerů přece jen přeceňuji a skutečně je jim dost ukradené, co jim autoři naservírují, hlavně když je to dostatečně akční :-)

Zpočátku trochu napětí vyždímaného z představy neznámých temných uliček, to ještě připomínalo atmosféru starých dobrých foglarovek. Pak už to co do srovnání s klasickou dobrodružnou knihou podle mne šlo trochu z kopce, ale ne z prašinského Šibeničního vrchu směrem ke Karlovu náměstí. Z hlavních postav byli hrdinové typu James Bond, včetně jeho akčnosti i jeho schopností. To mně také úplně nesedlo, aby současný běžný mladý kluk a holka byli fyzicky tak zdatní a zvládali popisované scény. Mládeži ale asi neobvyklé ani nepřijde, jsou zvyklí na akční filmy i počítačové hry nabité napětím, dějem a neuvěřitelnými výkony hrdinů na 150 % a po 120 % času díla. I to autor zvládá velmi dobře, to mu rozhodně nelze upřít, dokáže napsat děj, který má spád, jedna divoká scéna střídá druhou ve zběsilém tempu (trochu mi to připomnělo úvod seriálu Kobra 11 - jejich tempo je vražedné...), nedá čtenáři či posluchači ani na chvilku oddechnout. Dosahuje toho krátkými větami autenticky popisujícími překotný běh myšlenek postav pod tlakem spádu okolností, což také není v knihách běžné.

Konec mi ale přijde naopak až nesnesitelně natahovaný, závěrečná scéna je absurdně strojená. Zároveň myšlenka finálního „překvapivého“ odhalení mě napadla už někdy kolem poloviny, že takto by to bylo spíš logičtější, a to nejsem žádný Einstein :-)

Kniha tedy má své přednosti i některé věci, které dojem snižují. Spíš díky zvědavosti a hlavně parádní četbě Matouše Rumla jsem si pak poslechla i druhý a třetí díl a tam už mi některé věci z prvního dílu tolik nevadily (možná jsem si zvykla, možná už nepůsobily tak násilně, možná nebyly tak zdůrazňované, hrdinové v dalších dílech působí výrazně reálněji), některé jiné mi naopak nově zase nesedly v dalších dílech. Těžko tedy jsem schopná srovnat i jednotlivé díly mezi sebou, netroufám si říci, že by některý z nich byl výrazně lepší nebo horší než ostatní. Co ve všech považuji za opravdu skvělé, je právě interpretace Matouše Rumla, díky které se dá přenést přes ledacos v ději. Našla jsem mnoho zajímavých nápadů i momentů. Co mi nesedlo ve všech dílech, byly konstrukce konců knih a některých scén. Celkově ale ve mně celá série určitě nechala na dlouhou dobu působivý dojem. A nemyslím, že by zde platilo rčení, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní. Nepochybně převažuje ten kladný.

Hned na začátku chci říct, že tato kniha je opravdu napínavá a věřím tomu, že dokáže zaujmout všechny čtenáře, kteří touží po dobrodružství (a vrchovatě se jim ho dostane). Není to její negativum, to předjímám, není úplně originální, má určitě své předchůdce, v mnoha směrech jsou v knize vidět, ale to ji rozhodně nic neubírá na zajímavosti. I na zadní straně knihy se můžeme dočíst, které prameny byly u zrodu Prašiny. Ale to je zároveň i její předností.
Ne každému se podaří vytáhnout ze svých vzorů pro psaní to nejlepší a zároveň ze svého příběhu udělat něco víc, co nám nepřipadá jako plagiát. A přidat k tomu ještě něco; autorovi se to podařilo o tom není sporu. Skvěle umístěná fiktivní čtvrť do míst dnešní Prahy s jejími popisy tak, že máme pocit, že tam opravdu je. Tajemství, kterému (asi s určitými výhradami) věříme. Dobrodružství, jež jsou uvěřitelná a snad by je dnešní mládež mohla skutečně prožít. Neustávající napětí – snad někdy až moc, protože si čtenář ani na okamžik neodpočine, ale tak to má v dobrodružných příbězích pro mládež být. Osoba neznámého génia, jehož osudy jsou pro hrdiny knihy neustále zdrojem výzvy k tomu, aby se dopátrali pravdy.
Co může Prašina pro dnešního mladého čtenáře nabídnout? Z mého pohledu (jsem čtenář, nikoli kritik) je to foglarovka (ať se na mě autor nezlobí, že jeho knihu přirovnávám ke klasikovi české literatury pro mládež) v moderním střihu, na Prašině nefungují mobily, ani počítače, je to opravdu současná dobrodružná literatura. A zároveň k tomu přidává i něco navíc: setkání hlavních hrdinů se světem zločinu, bohužel, v dnešním světě zřejmě tak blízké. Záchranu světa, což se spíše blíží marvelovkám. A konečně; není to jen chlapecká (nebo mužská, chcete-li) záležitost. Výraznou a možná i dominantní roli v tomto románu hraje děvče.
Z mého pohledu: čtyři a půl hvězdičky z pěti.
Petr Bažant

Poslední dobou mám problém se do knih začíst. Prašina mě dokázala okamžitě vtáhnout do děje a zprostředkovat mi stejný pocit z dobrodružných příběhů, jako jsem měla v dětství. Kniha má skvělou atmosféru, příběh je zajímavý a hrdinové uvěřitelní, za mě 10/10.

nejlepší kniha na světě

Vynikající, mé děti, které bohužel jako většina dnešních dětí preferují večerní sezení u PC, po mě v případě poslechu této knihy vyloženě žadonily, abychom si pustili ještě další díl....

Ano, příběh je těžko uvěřitelný, ovšem atmosféra a dynamika knihy včetně stylových ilustrací, to vše mě bavilo, a příjemně přeneslo do časů dětství a foglarovek. Samozřejmě, pan Foglar byl jedinečný originál, ale proč si neužít společně s autory příběh Prašiny, když jsme zjevně naladěni na stejnou strunu?

Bavilo moc mě i desetiletého syna!

Byl jsem zklamán a souhlasím s názory, že srovnání s Foglarem kulhá na obě nohy. Zatímco u Foglara jste měli pocit, že se příběh mohl reálně stát, u Prašiny v polovině příběhu zjišťujete, že je to hloupost spíše žánru fantasy.

Nevím, kde se vzalo srovnání i hodně vzdálené s "foglarovkami". Z Foglara tam není nic, možná by to obstálo s přirovnáním ke Steklačovi, ale k Foglarovi opravdu ne.

Když pár dnů vídáte potomka s knihou místo tabletu, víte, že něco je dobře. I já se bavil královsky, i když Foglar to není. Na Prašině totiž není místo pro nostalgii, příběh se řítí vpřed (někdy možná až moc rychle a samospádem) a je to takové Mission Impossible pro děti, k tomu trocha steampunku, městské fantasy a alternativní historie Prahy. To úplně nejlepší na Prašině nejsou postavy, ani dialogy, ani Matochův svižný styl, ale opravdu samotná Prašina, která není kulisou, ale další postavou. Kromě vizuálních vjemů, jako jsou tma, stíny nebo pavučiny, si čtenář velmi lehce představí celou její atmosféru, jako kdyby cítil v nose zatuchlinu a při doteku s knihou mu na prstech ulpívala vlhkost starých domů. Pro mě jedna z nejlepších literárních krajin.

Osobně jsem byl hluboce zklamán. Příběh mne nezaujal, vlekl se, byl prostě divný. Žádná nová záhada hlavolamu, pouze těžko uvěřitelné povídání o něčem, čemu nelze ani na chvíli uvěřit.

Skvělé! Knížka, která vás udrží v napětí od první do poslední stránky!

I když samotná postava Jaroslava Foglara zmizela v nenávratnu, jeho odkaz přetrvává nadále. Chlapecké příběhy plné přátelství, napětí a záhad se nevytrácí, naopak se obrozují. Jasným důkazem toho je Prašina Vojtěcha Matochy. Ten moderním jazykem vypráví svou vlastní Záhadu hlavolamu. Jiný příběh, mladý autor, nicméně stejná nálada i dynamika. Stejně jako "foglarovky" vtáhne čtenáře i "prašinovina" do tajemného kolotoče záhad v nebezpečně tajuplných uličkách odvrácené strany staré Prahy.