Hned na začátku chci říct, že tato kniha je opravdu napínavá a věřím tomu, že dokáže zaujmout všechny čtenáře, kteří touží po dobrodružství (a vrchovatě se jim ho dostane). Není to její negativum, to předjímám, není úplně originální, má určitě své předchůdce, v mnoha směrech jsou v knize vidět, ale to ji rozhodně nic neubírá na zajímavosti. I na zadní straně knihy se můžeme dočíst, které prameny byly u zrodu Prašiny. Ale to je zároveň i její předností.
Ne každému se podaří vytáhnout ze svých vzorů pro psaní to nejlepší a zároveň ze svého příběhu udělat něco víc, co nám nepřipadá jako plagiát. A přidat k tomu ještě něco; autorovi se to podařilo o tom není sporu. Skvěle umístěná fiktivní čtvrť do míst dnešní Prahy s jejími popisy tak, že máme pocit, že tam opravdu je. Tajemství, kterému (asi s určitými výhradami) věříme. Dobrodružství, jež jsou uvěřitelná a snad by je dnešní mládež mohla skutečně prožít. Neustávající napětí – snad někdy až moc, protože si čtenář ani na okamžik neodpočine, ale tak to má v dobrodružných příbězích pro mládež být. Osoba neznámého génia, jehož osudy jsou pro hrdiny knihy neustále zdrojem výzvy k tomu, aby se dopátrali pravdy.
Co může Prašina pro dnešního mladého čtenáře nabídnout? Z mého pohledu (jsem čtenář, nikoli kritik) je to foglarovka (ať se na mě autor nezlobí, že jeho knihu přirovnávám ke klasikovi české literatury pro mládež) v moderním střihu, na Prašině nefungují mobily, ani počítače, je to opravdu současná dobrodružná literatura. A zároveň k tomu přidává i něco navíc: setkání hlavních hrdinů se světem zločinu, bohužel, v dnešním světě zřejmě tak blízké. Záchranu světa, což se spíše blíží marvelovkám. A konečně; není to jen chlapecká (nebo mužská, chcete-li) záležitost. Výraznou a možná i dominantní roli v tomto románu hraje děvče.
Z mého pohledu: čtyři a půl hvězdičky z pěti.
Petr Bažant

Poslední dobou mám problém se do knih začíst. Prašina mě dokázala okamžitě vtáhnout do děje a zprostředkovat mi stejný pocit z dobrodružných příběhů, jako jsem měla v dětství. Kniha má skvělou atmosféru, příběh je zajímavý a hrdinové uvěřitelní, za mě 10/10.

nejlepší kniha na světě

Vynikající, mé děti, které bohužel jako většina dnešních dětí preferují večerní sezení u PC, po mě v případě poslechu této knihy vyloženě žadonily, abychom si pustili ještě další díl....

Ano, příběh je těžko uvěřitelný, ovšem atmosféra a dynamika knihy včetně stylových ilustrací, to vše mě bavilo, a příjemně přeneslo do časů dětství a foglarovek. Samozřejmě, pan Foglar byl jedinečný originál, ale proč si neužít společně s autory příběh Prašiny, když jsme zjevně naladěni na stejnou strunu?

Bavilo moc mě i desetiletého syna!

Byl jsem zklamán a souhlasím s názory, že srovnání s Foglarem kulhá na obě nohy. Zatímco u Foglara jste měli pocit, že se příběh mohl reálně stát, u Prašiny v polovině příběhu zjišťujete, že je to hloupost spíše žánru fantasy.

Nevím, kde se vzalo srovnání i hodně vzdálené s "foglarovkami". Z Foglara tam není nic, možná by to obstálo s přirovnáním ke Steklačovi, ale k Foglarovi opravdu ne.

Když pár dnů vídáte potomka s knihou místo tabletu, víte, že něco je dobře. I já se bavil královsky, i když Foglar to není. Na Prašině totiž není místo pro nostalgii, příběh se řítí vpřed (někdy možná až moc rychle a samospádem) a je to takové Mission Impossible pro děti, k tomu trocha steampunku, městské fantasy a alternativní historie Prahy. To úplně nejlepší na Prašině nejsou postavy, ani dialogy, ani Matochův svižný styl, ale opravdu samotná Prašina, která není kulisou, ale další postavou. Kromě vizuálních vjemů, jako jsou tma, stíny nebo pavučiny, si čtenář velmi lehce představí celou její atmosféru, jako kdyby cítil v nose zatuchlinu a při doteku s knihou mu na prstech ulpívala vlhkost starých domů. Pro mě jedna z nejlepších literárních krajin.

Osobně jsem byl hluboce zklamán. Příběh mne nezaujal, vlekl se, byl prostě divný. Žádná nová záhada hlavolamu, pouze těžko uvěřitelné povídání o něčem, čemu nelze ani na chvíli uvěřit.

Skvělé! Knížka, která vás udrží v napětí od první do poslední stránky!

I když samotná postava Jaroslava Foglara zmizela v nenávratnu, jeho odkaz přetrvává nadále. Chlapecké příběhy plné přátelství, napětí a záhad se nevytrácí, naopak se obrozují. Jasným důkazem toho je Prašina Vojtěcha Matochy. Ten moderním jazykem vypráví svou vlastní Záhadu hlavolamu. Jiný příběh, mladý autor, nicméně stejná nálada i dynamika. Stejně jako "foglarovky" vtáhne čtenáře i "prašinovina" do tajemného kolotoče záhad v nebezpečně tajuplných uličkách odvrácené strany staré Prahy.