„Copak musí všechny reportáže porazit příběh a končit pointou? Musí“ říká autor. Tato kniha není veselá ani optimistická, je vlastně o tom, co Není. V kontextu toho nám ale autor ukazuje, co naopak je. Ukazuje to na příkladech lidí, jejichž osudy nám předkládá někdy v rámci celé kapitoly, jindy jen v jedné větě. Někdy se nad tím zamýšlí, jindy nechává čtenáře, aby si úsudek udělal sám a nechává příběh jaksi otevřený. Mluví o lidech z Česka i Polska, o svých známých, přátelích, ale i o úplně cizích lidech, se kterými se nikdy nesetkal a zná je jen přes facebook nebo přes emaily. Ukazuje, že i v těžkých a složitých dobách lze najít laskavý humor a jak je důležitý respekt ke druhým, protože nikdy nevíme, čím si v životě prošli. Knížka to není úplně na čtení lehká, chce svůj čas a po dočtení některých příběhů jsem si musela dát chvilku pauzu, abych to vstřebala. Autor píše svým typickým stylem, který se mi dobře čte, nabízí laskavé pochopení, melancholii a pohled na to, že krásné může být i to, co bylo a co už není…