(...) Boučková ovšem nemoralizuje, nezvedá výstražně prst, jen před své čtenáře lakonicky klade historky svého běžného života. Nikdy neusiluje o lacinou pikanterii, ostatně její vyprávění je natolik děsivé, že to ani není třeba. Od pokleslé literatury ji dělí bezpečná demarkační čára: Rok kohouta je psán jistou rukou (místy sebeironické, místy sebezahleděné) autorky, která sice prochází krizí, dokáže se v ní však literárně zocelit. Navíc má něco, co v současné české próze tristně chybí: silný příběh, s nímž čtenář dokáže jít od první do poslední strany, aniž by ho co chvíli zaplavoval pocit trapnosti a studu.

(...) O jejím novém autobiografickém románu se bude dlouho mluvit nejen v kulturních kruzích - nehledě na to, že Rok kohouta je výborně napsaný příběh plný vnitřní dynamiky, vášní a lákavých detektivních pátraček pro zasvěcené, jde v něm navíc o politická a společenská tabu.

(...) Drama námětové je podáno náležitě dramatickým výrazem. Vyhrocené kontrasty v rámci úsečných větných celků vytvářejí dynamiku příznačnou pro všechny autorčiny texty včetně fejetonistických a podtrhávají napjatou tíseň a beznaděj. Tak lze také popsat celkový pocit z četby.

Nejnovější kniha Terezy Boučkové – a řekněme hned na začátku kniha literárně pozoruhodná – tematicky navazuje na autorčiny starší práce, zejména na Indiánský běh a scénář k filmu Smradi.