Podobné tituly

Alšovy pohádky je titul, který jsem brala do ruky s velkou úctou a zvláštním rozechvěním. Nejen proto, že ke knihám JaSného nakladatelství chovám nepokrytou náklonnost, ale také proto, že ji ilustroval Mikoláš Aleš. A podle záznamů posbíraných mojí babičkou, byl právě Mikoláš Aleš jedním z mých prapředků, přesněji bratranec mojí prababičky Růženy Kordové. Tak jistě pochopíte, že tady je to pouto trochu osobnější. Dlouho se mi nestalo, abych knížku opakovaně brala do ruky a zase ji odkládala. Obzvlášť u pohádek, kde se vám nemůže stát nic jiného, než že se začtete a dokud příběh neskončí, oči z něj nespustíte. Tím spíš, když jde o pohádky, které nevidíte poprvé.

Do téhle útlé knížky v pevných deskách upravila a poskládala pohádky Karla Jaromíra Erbena, Boženy Němcové, Václava Říhy nebo bratří Grimmů Jana Semelková a její pečlivá příprava se vyplatila. Je tu sice jen šest pohádek, ale jedna je hezčí než druhá. A všechny mají společný jmenovatel - lásku a moudrost. Pohádka Zvířátka a Petrovští celou parádu otvírá: „V nízké chaloupce s malou zahrádkou žil chudý vdovec se svou dcerkou Zdeničkou....“ Úplně jsem si představila tu zahrádečku. Strašně ráda se nechávám vtáhnout do děje. Se všemi vjemy, popisovanými pocity a vlastnostmi osob. A představuji si, jak to asi nebylo lehké, když třeli bídu s nouzí a kůrka chleba jim byla vzácná. Žili skromně a měli se rádi. Naproti tomu u pohádky Tátoš jsem si povzdychla hned na začátku: „V jedné vesnici žil bohatý sedlák se třemi syny....“ Oplýval obrovským bohatstvím a jeho synové o skromnosti moc nevěděli. Alespoň ti dva ne. Jeden lakomý, to byl Ondřej a druhý nafoukaný, to byl Matouš. A co by to bylo za pohádku, aby tady chyběl Honza. Nechyběl, samozřejmě že ne. Byl pracovitý a dobrosrdečný. Aspoň někdo, říkala jsem si, vezme spravedlnost do svých rukou. Stejně jako v pohádce Lidojed, která byla trochu strašidelná, ale nakonec to s tím strašením nebylo tak zlé. I když tam šlo skoro o životy. Ale víc neřeknu. Pohádku Jan jsem neznala. Rytíř s rytířkou neměli dítě a moc po něm toužili. Až jednou se jim narodil synek. Na svojí dobrodružné výpravě se setkal třeba s drakem. Krásný příběh. Pak je tu pohádka Hastrman – taková ta klasická něžná dušičková pohádka. A úplně nakonec na vás čeká Příběh o věrném koníkovi. Už samotný název napovídá, o čem příběh pojednává.

Šest krásných pohádek je doplněno o nádherné ilustrace s nejmenšími detaily, na kterých Mikolášovi Alšovi opravdu záleželo. Na zadních deskách se o tom i píše: „Mikoláš Aleš miloval pohádky. Ilustroval jich mnoho. Vždy do jedné strany vkreslil celý příběh do všech detailů….“ Tak vidíte, že se nemýlím. Pro mě to nebylo jen 72 stran textu. Já jsem si to opravdu užila. A co na tom, že je mi přes čtyřicet, pohádky mám stále ráda! A už vím, proč jsem s čtením tak otálela. Když jsem si prohlížela obrázky, namalované typickým Alšovým rukopisem, vzpomínala jsem na babičku. Bylo mi v těch vzpomínkách dobře, věděla jsem, že dokud knížku nepřečtu, bude mi babička na blízku. Ona je mi tedy nablízku pořád, i když už je skoro čtrnáct let někde na obláčku, ale s vědomím, že se na mě odněkud kouká, je můj život radostnější. Moc mi chybí. Hlavně její nekonečné povídání a veselý, hlasitý a neutichající smích. Proto mi tahle knížka tolik moc připomíná babičku a celou naši rodinnou historii. Třeba taky máte takovou nějakou knížku. Je dobré mít berličku, o kterou se můžete opřít, když vám není zrovna veselo. A já tuhle berličku mám. Budu si ji hýčkat a už navždycky bude mít tahle útlá oranžovožlutá knížka místo nejen v mojí knihovně, ale i v mém v srdci. Někdy se stane, že vám někdo udělá radost, ani o tom neví a mnohdy se to ani nedozví. Jana Semelková má ale to štěstí, že se to dozví právě teď. Pojďme si dělat takové ty malé radosti, které mají srdeční hodnotu a penězi se nedají vyjádřit, myslím, že to všichni občas potřebujeme.