Na "prokletém" ostrově Shutter je umístěna klinika pro nebezpečné, psychicky narušené zločince. Jednoho dne zmizí z tohoto ústavu několikanásobná vražedkyně a její útěk přijedou vyšetřovat dva úředníci federálního soudu. Při jejich práci však...
S každou jeho knížkou ti běží hlavou, že jde o špičku svého žánru. Že máš v ruce/uchu proklatě dobrý thriller. A je to sakra dobrý pocit, který se nemrzí. Tady jde o zmizení (nebo vraždu?) na ostrově. Americkém ostrově, na kterém se nachází psychiatrické zařízení pro narušené zločince. A celou knihu záhadu řešíte spolu s dvěma detektivy. Jsou tu odbočky pro dokreslení celkového obrazu jako minulost postav. Především části z druhé světové války, kdy Teddy (jeden z detektivů) osvobozoval koncentrační tábory jsou syrové a dokresluji už tak pochmurnou atmosféru. "A tví příbuzní a známí se ptají: Jaké to bylo? A tobě se chce říct: Já nevím, jaké to bylo! Jako by se to stalo někomu jinému. Jako bys to jen pozoroval zhora. Líp to nedokážu vysvětlit." A pak to začne nabírat obrátky. Ono se totiž příhodně během vyšetřování zhorší počasí a ostrov se odřízne od civilizace. Křivdy tu nežďáráme jen z pacientů v rámci pátrání, ale i z hlavní dvojice detektivů. A že to teda je plejáda. Ztráta blízkých, válka, dětství bez otce... A těch rozměrů kolik ten text má, že nevíš, který máš zachytávat dřív. Jak moc barbarské jsou metody v psychiatrických zařízeních? Když psychopat někoho zabije nezaslouží si trest jako zdraví člověk? Jaké traumata si sebou chlapy nosí z války. Jak s těmi zážitky doprkna můžou přežít a normálně existovat? A vrývá se se to všechno postupně do tebe do té míry, že se toho nikdy nezbavíš. Příběh potažmo knížka s tebou neskutečně žongluje - z detektivky se přesuneš do traumat války, pak přemýšlíš, jestli nepřešels do osobní vandety a pak lup k samému konci se přehoupneš do hororové psychojízdy, ze které už do konce nemáš šanci vystoupit a ani nechceš. Nechceš aby to skončilo. Celé se to vygraduje to té míry, že ta finální pointa na tebe dopadne jak šutr a ty se doslova nemůžeš hýbat pod tíhou toho poznání a jen hledíš před sebe. No, Lehane je definitivně na stejné příčce pro mě jako King. To je neuvěřitelné, jak umí žďárat vnitřní démony a všechny je před tebe vyskládat. A udělá to tak autenticky, až si uvědomíš, jak jsou součástí reálného světa kolem tebe a pak Lehane odejde, poslední stránka, konec. A ty se s tím nějak srovnej. I když jsem viděla film z 2010 podle knihy, i tak to byl zážitek. Jako doporučuju, to je jasné doufám.