<p>(...) Pokud bychom však netrvali na přísném dodržování žánrových konvencí, pak většině beletristů nová role docela sedí; a možná by časem seděla podobně jako kdysi Janu Zábranovi. Už Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové přiváděly na hříšnou myšlenku, že by tento román byl lepší jako detektivka. Zde v povídce Život a dílo baronky Mautnicové autorka naplno ukazuje, že detektivku s neotřelými zločinkyněmi umí. Stejně tak Markéta Pilátová, která se vrací k rodinným křivdám ze druhé světové války. Spíš než žánrovým odkazem na americkou drsnou školu je tak Praha noir přehledem vlivů, kterými se inspirovala a inspiruje česká detektivka. A také důkazem, že současné náměty lze najít a zachytit i v malé zemi, jako je Česko. Dvě totality schovaly do skříně kostlivce v podobě sexuálních menšin, šlechty i emigrantů. Nedávná minulost a současnost přinášejí nejen obligátní ekonomické zločiny, ale i nové typy a prostředí, jako jsou velkopěstírny marihuany s novodobými otroky. Tuzemská detektivka k nim má dveře otevřené. Bylo by skvělé, kdyby si je nepřibouchli ani autoři beletrie. Josef Škvorecký ukázal, že psát uměleckou i žánrovou literaturu styl nekazí, právě naopak.</p>

Antologie kriminálních povídek českých spisovatelů ukazuje, že na věci kolem zločinu, smrti či zmizení se dá nahlížet i jinak, než by odpovídalo zažitým stereotypům. Není podstatné, jestli autoři zrovna líčí pocity osamělé matky dětí, nebo pátrání drsného detektiva.

<p>(...) A čím je žánr noir jiný? Příběhy se často obejdou bez policie nebo tam asistuje ve vedlejší roli, a ne vždy kladné. Podstatou noiru bývá osamělý hrdina, který se musí na vlastní pěst postavit zločinu, případně svým vnitřním běsům. Sehnat autory, kteří se s nároky žánru vyrovnají, nebylo lehké. „Potýkal jsem se s nedostatkem noirového žánru v české literatuře a ostatně i s nedostatkem dobrých autorů detektivního žánru obecně,“ říká Mandys. I proto tedy zkombinoval autory, kteří už detektivky publikovali, a ty, kteří občas použijí detektivní motiv. Vedle populárních autorů (Šabach, Tučková, Urban, Sýkora) tedy v knize najdete příběhy spisovatelů, jejichž jména mohou být pro některé čtenáře objevem. Převážně jsou z detektivní branže (Goffa, Kopřiva, Walker Procházka), ale pro mnohé může být překvapením i povídka rabína Karola Sidona. Termín noir čeští autoři a vydavatelé nikdy příliš nepoužívali, častěji se objevoval v souvislosti s filmem. Teď se to tedy konečně změní, Praha noir je velmi pozoruhodný počin.</p>

<p>(...) Vznikl stylově pestře laděný soubor, vhodný dárek pro člověka, kterého příliš neznáte. Žánrový rozptyl povídek zaručuje, že se mu alespoň některé budou určitě líbit. Navíc obdarovaný uvidí, že vám není lhostejný, neboť dostane do rukou špalík poctivého knihařské- ho řemesla.</p>

<p>(...) Kniha nazvaná Praha noir, kterou sestavil Pavel Mandys pro nakladatelství Paseka, nabízí setkání se zavedenými jmény české literární scény i jejími možnými příštími hvězdami. (...) Kniha je svérázným průvodcem po tradičních i méně známých pražských lokalitách. Vychází souběžně v české a americké verzi, kterou newyorské nakladatelství Akashic Books zařadilo do prestižní řady Noir. Noirové příběhy se podle Mandyse často obejdou bez policie, případně tu asistuje ve vedlejší roli, a ne vždy kladné. Podstatou bývá osamělý hrdina, který se musí na vlastní pěst postavit zločinu, případně svým vnitřním běsům. České detektivky i v porevoluční době podle Mandyse těžily z tradice druhé poloviny 20. století, kdy jejich hrdinou byl malý český člověk, který občas provedl něco ošklivého. Změna podle něj přišla až s popularitou skandinávských krimirománů, které ukázaly, že i v zemích s největší kvalitou života a nejnižší kriminalitou na světě mohou vznikat věrohodné dramatické příběhy o krutých vraždách a jejich spletitém vyšetřování s nejednoznačnými závěry.</p>