Dvě povídky potvrzující Faberovo vypravěčské mistrovství.
V obou figuruje hlavní hrdinka, jejíž život se odráží v jejích nočních prožitcích, které mají lehce hororový nádech, i když jsme si vědomi, že je lze vysvětlit i racionálně.
Obě hrdinky mají společné také to, že se z různých důvodů aktuálně zabývají tématem smrti, a že se cítí být osamělé, což není následek nějaké životní nutnosti spíše výsledek jejich schopnosti či ochotě porozumět si s jinými lidmi nebo naopak schopnosti druhých porozumět těmto hrdinkám - což je téma, které se vlastně u Fabera objevovalo už dřív a bude možná souviset s jeho životní zkušeností.
Knížku odkládám s pocitem jakési neukojenosti - což není výhrada ke kvalitě - jen bych prostě chtěla, aby to bylo delší - zejména první z povídek mohla podle mě posloužit jako námět na celý román.